Heraldika: co je erb, z čeho se skládá a jaká má pravidla

Erb je dědičné, barevné a slovy popsatelné znamení, které od 12. století označovalo rytíře, šlechtické rody, města, církevní hodnostáře i cechy. Heraldika je nauka, která erby popisuje, vykládá a stanovuje pravidla pro jejich tvorbu. Tento článek vysvětluje, z čeho se erb skládá, kdo ho směl nosit, jak se dědil a měnil a kde zjistíte, zda nějaký erb patří i vašemu rodu.

Co je erb a čím se liší od znaku a loga

Slovo erb pochází z německého Erbe, dědictví, a právě dědičnost je jeho podstatou. Erb přechází z otce na syna a označuje celý rod, ne jednotlivce. Oproti tomu znak je širší pojem. V češtině se jím označují symboly měst, obcí, krajů, států nebo institucí, tedy útvarů, které nic nedědí, ale trvají. Pravidla heraldiky platí pro obojí stejně, proto se o znacích měst mluví i jako o městských erbech.

Logo s heraldikou nesouvisí. Je to grafická značka vytvořená pro propagaci, může se libovolně měnit a nepopisuje se slovy. Kraje proto mají vedle oficiálního znaku i logo, které ale oficiálním symbolem není. Rozdíl je dobře vidět třeba u Plzeňského kraje.

Zásadní vlastností erbu je, že ho lze přesně popsat slovy. Tomuto popisu se říká blason a díky němu může kterýkoli kreslíř erb znovu nakreslit, aniž by viděl předlohu. Pravidlům blasonu se věnuje samostatný článek Jak číst blason.

Z čeho se erb skládá

Nejjednodušší erb tvoří samotný štít s figurou. Úplný erb, jaký vídáme na zámcích a náhrobcích, má těchto částí více:

• Štít je jádro erbu a jediná povinná část. Jeho tvar se měnil podle módy (trojúhelníkový gotický, zaoblený renesanční, zdobný barokní), pro rozpoznání erbu ale tvar nehraje roli. Důležité je jen pole štítu, jeho barva a figury.
• Přilba sedí na horním okraji štítu. Starší hrnčířová a kolčí přilba byly původně vyhrazeny rytířům, pozdější turnajová přilba s mříží se stala znakem vyšší šlechty.
• Točenice nebo koruna spojují přilbu s klenotem. Točenice je stočený pruh látky v barvách erbu. Hodnostní koruna prozrazuje titul nositele: jiný počet perel a listů má koruna hraběcí, jiný knížecí nebo svobodných pánů.
• Klenot je ozdoba na vrcholu přilby, často opakuje figuru ze štítu nebo přidává křídla, rohy, pera a podobně. Ve středověku byl klenot skutečný: nosil se při turnajích.
• Přikryvadla jsou rozevláté pruhy látky splývající z přilby po stranách štítu. Připomínají plášť, který chránil přilbu před sluncem, a nesou barvy erbu.
• Štítonoši jsou postavy lidí nebo zvířat, které štít přidržují. Patřily k výsadám vyšší šlechty a měst. Velký znak Prahy drží dva čeští lvi.
• Heslo na stuze pod štítem a plášť s korunou nad celým erbem jsou honosné kusy knížecích rodů. K erbu se připojovaly i kolany rytířských řádů, nejčastěji Řádu zlatého rouna.

Dobrým příkladem úplného erbu je erb Kinských s knížecím pláštěm a kolanou, nebo velký znak Prahy se třemi přilbami, štítonoši a heslem.

Tinktury a figury

Heraldika pracuje s omezenou paletou tzv. tinktur: dvěma kovy (zlato a stříbro, kreslené žlutě a bíle), několika barvami (červená, modrá, černá, zelená, výjimečně purpurová) a kožešinami (hermelín, kuní). Základní pravidlo říká, že se nepokládá kov na kov ani barva na barvu. Zlatý lev tedy stojí v modrém nebo červeném poli, nikdy ve stříbrném. Pravidlo vzniklo kvůli čitelnosti na dálku a dodnes se při schvalování nových znaků hlídá.

Figury ve štítu dělí heraldika na dvě skupiny:

• Heroldské figury vznikají pouhým dělením plochy štítu: břevno (vodorovný pruh), kůl (svislý pruh), krokev, kříž, dělení na poloviny nebo čtvrtiny. Jsou nejstarší a nejjednodušší, protože se dobře malovaly na skutečné štíty.
• Obecné figury zobrazují cokoli ze světa: zvířata (lev, orlice, kůň, ryba), rostliny (růže, lilie, jeřabiny), stavby (věž, hradba, brána), předměty (kolo, sekera, meč) i lidské postavy. Zobrazují se zjednodušeně, bez stínování a perspektivy.

Zvláštním druhem jsou mluvící figury, které narážejí na jméno nositele. Ježek ve znaku Jihlavy odkazuje na německé Igel, kapr v klenotu pánů z Lipé na jejich sídlo Lipý a hvězda Šternberků přímo na jméno rodu. Co jednotlivá zvířata v erbech znamenají, shrnuje stránka Symbolika zvířat.

Kdo směl erb užívat

První erby nosili ve 12. století rytíři, kteří se v brnění a s přilbou na hlavě potřebovali v bitvě a na turnaji poznat. Brzy se erb stal znakem rodu a jeho užívání se rozšířilo na všechny vrstvy šlechty, od knížat po drobné zemany. V českých zemích se nejstarší rodové erby objevují na pečetích z přelomu 12. a 13. století a panovnická plamenná orlice Přemyslovců vystřídal ve 13. století stříbrný dvouocasý lev.

Erb však nikdy nebyl výsadou jen šlechty. Své znaky dostávala od panovníka královská a poddanská města, užívali je biskupové a kláštery, cechy, univerzity a od 14. století i bohatí měšťané. Takzvaní erbovní měšťané neboli erbovníci získali listinou od krále právo na erb, aniž by byli povýšeni do šlechtického stavu. Mnoho pražských, kutnohorských nebo plzeňských rodin tak mělo erb, ale nebylo šlechtou.

Po zrušení šlechtických titulů v roce 1918 pozbyly erby úřední ochranu, nezanikly však. Historické rody je užívají dál a kdokoli si dnes může nechat navrhnout erb osobní. Stát takové erby neeviduje, registrují je jen soukromé a spolkové registry bez právní ochrany. Podrobnosti najdete v článcích Jak si vytvořit erb a Registrace erbu. Obce naopak získávají znak úředně, dekretem předsedy Poslanecké sněmovny, jak popisuje článek Jak získá obec svůj znak.

Jak se erby dědily a měnily

Erb dědili všichni mužští potomci, zpravidla beze změny. Když se rod rozrostl do několika větví, odlišovaly se drobnou úpravou: jinou barvou, přidanou figurou nebo jiným klenotem. Tak se z jediné růže Vítkovců vyvinuly erby Rožmberků (červená růže ve stříbrném poli), pánů z Hradce (zlatá růže v modrém) a dalších větví, které se lišily jen barvami.

Panovník mohl erb polepšit, tedy odměnit nositele přidáním nové figury nebo honosného kusu. Plzeň dostala po husitských válkách do znaku velblouda, Olomouc roku 1758 písmena SPQO za odpor proti Prusům a Praha roku 1649 obrněnou paži s mečem za obranu před Švédy. Spojením dvou rodů sňatkem nebo dědictvím vznikaly čtvrcené štíty, v nichž se střídají erby obou rodin. Stejnou logiku dnes používají znaky krajů, které v jednotlivých polích spojují zemský symbol, znak krajského města a figuru pro kraj, například znak Jihočeského kraje.

Stručná historie heraldiky

Erby se v západní Evropě objevily v polovině 12. století, v době křížových výprav a rytířských turnajů. O pořádek na turnajích se starali heroldi, kteří museli znát erby všech účastníků, zaznamenávali je do erbovníků a vytvořili odborný jazyk pro jejich popis. Od heroldů má nauka své jméno. Ve 13. a 14. století se erby rozšířily na města, církev i měšťany a ustálila se jejich pravidla.

V novověku, když přilba a štít zmizely z bojiště, se erb stal čistě symbolem postavení. Přibývaly honosné kusy, hodnostní koruny a složité mnohapolé štíty, které shrnovaly všechna panství a tituly rodu. Vědecká heraldika vznikla v 19. století; v českém prostředí ji založili Vojtěch Král z Dobré Vody, Martin Kolář a August Sedláček, jehož Českomoravská heraldika je dodnes základním dílem.

Dnes žije heraldika především jako komunální heraldika. Po roce 1990 požádaly o vlastní znak tisíce obcí, které ho nikdy neměly, a o správnosti návrhů rozhoduje podvýbor Poslanecké sněmovny pro heraldiku a vexilologii. Každý rok tak vznikají desítky nových znaků podle pravidel starých osm století.

Jak zjistit, zda má váš rod erb

Shoda příjmení se jménem šlechtického rodu ještě erb neznamená. Příjmení jako Šternberk, Kolovrat nebo Berka nosili i poddaní z panství téhož jména. Spolehlivou cestou je rodokmen: pokud se v matrikách a gruntovních knihách objeví šlechtický predikát nebo přídomek „erbovní“, stojí za to pátrat dál v literatuře. Nejúplnější přehled české a moravské šlechty podává Sedláčkova Českomoravská heraldika, pro rychlou orientaci slouží Haladův Lexikon české šlechty. Jak začít s rodokmenem, popisuje článek Jak sestavit rodokmen.

Na tomto webu najdete erby s popisem a historií v katalogu šlechtických rodů, znaky všech krajů a více než šesti set měst a obcí.

Prameny a literatura

• BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. Praha: Libri, 1994. ISBN 80-901579-4-7.
• SEDLÁČEK, August. Českomoravská heraldika. Praha: Česká akademie věd a umění, 1902–1925 (reprint Argo, 1996, ISBN 80-7203-025-6).
• SCHWARZENBERG, Karel. Heraldika čili přehled její teorie se zřetelem k Čechám na vývojovém základě. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 80-7021-827-4.
• HALADA, Jan. Lexikon české šlechty: erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. Praha: Akropolis, 1992–1994. ISBN 80-85770-79-2.
• VRTEĽ, Ladislav. Heraldický katechizmus. Bratislava: Veda, 2012. ISBN 978-80-224-1254-4.