Bohumín

Na samém severovýchodním okraji republiky, devět kilometrů od Ostravy, leží Bohumín – město v okrese Karviná v Moravskoslezském kraji. Rozkládá se v české části historického Těšínska na území Českého Slezska, přímo u hranic s Polskem, kde se stéká Odra s Olší. Na zhruba 31 kilometrech čtverečních zde žije okolo dvaceti tisíc obyvatel.

Historie

Nejstarší písemný doklad o místě se objevuje ve formulářové sbírce královny Kunhuty. Ačkoli šlo spíše o stylistické cvičení, mohlo vzniknout úpravou starší skutečné listiny; přesné datum chybí (uvádí se rok 1256 či 1262), ale věrně vykreslené zeměpisné poměry dovolují ztotožnit zde zmiňovaný Bohuň („Bogun“) s Bohumínem. Trvale osídlené místo zde podle všeho existovalo již dříve a podle svého jména šlo zřejmě o slovanské sídlo.

Bohumín si svou strategickou polohu uchoval od počátků až do dneška. Ve 12. století se zde křížily obchodní stezky – solná z Moravy do Krakova i jantarová z Uher přes Těšín k Baltu, a procházela tudy rovněž cesta z Prahy do Krakova. Frekventované místo bylo vhodné k přechodu řeky, o čemž svědčí i most postavený v 15. století, který ovšem rozvodněná Odra opakovaně strhávala. S přibývajícím provozem rostla i osada, takže za Přemysla Otakara II. byl Boguň již velkou vsí; její držba se vyplácela díky vybíranému mýtnému i poloze na hranici.

Roku 1292 se připomíná farní kostel Panny Marie pod patronací orlovského kláštera; Bohumín tehdy náležel k Ratibořskému knížectví. Tatáž listina obsahuje nejstarší zmínku německého jména Oderberg, což naznačuje osídlení německými kolonisty. Na místě dřevěného kostela vyrostl roku 1620 zděný gotický chrám, po požáru v roce 1850 přestavěný do dnešní podoby.

Prvním známým šlechtickým rodem, který Bohumínsko vlastnil, byli prastarí Baruthové, brzy je vystřídali Rašicové. Podle listiny z roku 1373 byl Bohumín už poddanským městečkem pod panskou vrchností a zmiňuje se i hrad. O bohumínské panství se roku 1407 vedl spor mezi ratibořským knížetem Janem a knížaty těšínskými; smlouva z téhož roku rozhodla ve prospěch Jana Ratibořského.