Erb rodu Windischgrätzů

Windischgrätzové (německy von Windisch-Grätz) jsou rakouský šlechtický rod původem ze Štýrska, připomínaný od 13. století. Jméno nesou po panství Windisch-Graetz, dnešním Slovenj Gradci ve Slovinsku. Roku 1557 dosáhli hraběcího a roku 1804 knížecího stavu; od konce 18. století do roku 1945 drželi v Čechách panství Tachov, Štěkeň a Kladruby. Nejznámějším členem rodu je polní maršál Alfred, který potlačil revoluci let 1848–1849.

Původ a historie rodu

Podle rodové pověsti byl praotcem Weriand (připomínaný 1090–1120), syn korutanského markraběte Oldřicha. První spolehlivé zprávy pocházejí z let 1218–1222, kdy se uvádí rytíř Wernhardus de Graeze; za Přemysla Otakara II. vstoupil rod do štýrských služeb. Souvislý rodokmen začíná roku 1299 Konrádem z Windisch-Graetze (zemřel 1339). Roku 1551 byli bratři Erasmus a Pankrác povýšeni do říšského panského stavu a roku 1557 získali hraběcí titul.

Český inkolát získal roku 1689 Gottlieb (1630–1695), diplomat a nejvyšší maršálek dvora císaře Leopolda I. Jeho rodina tehdy držela moravský Přerov a jihočeskou Červenou Lhotu, oba statky však byly počátkem 30. let 18. století pro dluhy prodány. Trvalé zázemí v Čechách vybudoval až osvícenský učenec Josef Mikuláš (1744–1802). Roku 1781 převzal za 250 tisíc zlatých fideikomis vymřelých hrabat Losyů z Losinthalu – Tachov, Štěkeň a Vintířov – a soudní spor s jejich příbuznými vyhrál roku 1784. Vyhořelý tachovský zámek nákladně přestavěl; jeho synové Alfred a Weriand založili dvě větve rodu.

Alfred I. (1787–1862), roku 1804 povýšený na říšského knížete, prošel napoleonskými válkami, roku 1840 se stal velícím generálem v Čechách a v letech 1848–1849 potlačil povstání v Praze, Vídni a v Uhrách; při pražských bojích byla nešťastnou náhodou zastřelena jeho manželka Eleonora, rozená Schwarzenbergová. Roku 1822 byl knížecí titul rozšířen na všechny členy rodu. Alfred rozšířil majetek o kladrubský klášter (1825), štýrský Rogatec (1845) a uherské Lieskové (1846). Jeho vnuk Alfred III. (1851–1927) byl v letech 1893–1895 předsedou rakouské vlády a poté předsedou panské sněmovny a v Čechách držel asi 20 tisíc hektarů. Protože zemřel bez mužského dědice, přešel podíl na synovce Ludvíka Alfreda (1882–1968), uherského ministra, který se usadil v Kladrubech. Tachovský zámek přešel roku 1936 na stát a zbývající majetek byl roku 1945 zkonfiskován. Hlavou rodu je dnes Ludvík Antonín (* 1942).

Weriand (1790–1867) zdědil Vintířov a Ctěnice a koupil Jemniště (1835) a trojský zámek (1842); po jeho smrti byly české statky prodány a rodina žila ve Slovinsku. Z této linie pocházel princ Otto (1873–1952), jemuž císař František Josef I. dovolil roku 1902 sňatek se svou vnučkou arcivévodkyní Alžbětou. Členové rodu dnes žijí v Rakousku, Itálii, USA i Argentině.

Erb

Knížecí erb Windischgrätzů má čtvrcený štít. V prvním a čtvrtém červeném poli je stříbrný vlk, ve druhém černém poli tři zlaté kruhy a ve třetím stříbrném poli černé krokve. Uprostřed leží zlatý srdeční štítek s kosmým černo-stříbrně šachovaným břevnem. Na štítě stojí tři korunované přilby s klenoty, štítonoši jsou dva stříbrní vlci a celek je položen na knížecím plášti s knížecí korunou.

Významné osobnosti

• Gottlieb Amadeus (1630–1695) – císařský diplomat, nejvyšší dvorský maršálek a říšský vicekancléř, rytíř Řádu zlatého rouna.
• Arnošt Bedřich (1670–1727) – prezident říšské dvorské rady, majitel Červené Lhoty.
• Josef Mikuláš (1744–1802) – osvícenský filosof a spisovatel, zakladatel české državy rodu na Tachově.
• Alfred I. (1787–1862) – c. k. polní maršál, likvidátor revoluce let 1848–1849.
• Alfred III. August (1851–1927) – předseda rakouské vlády v letech 1893–1895, předseda panské sněmovny.
• Ludvík (1882–1968) – uherský ministr výživy, práce a sociálních věcí (1918).
• Otto (1873–1952) – důstojník, manžel arcivévodkyně Alžběty, vnučky Františka Josefa I.

Sídla a panství

• Tachov – hlavní sídlo rodu od roku 1781, zámek přestavěný Josefem Mikulášem; roku 1936 přešel na stát.
• Světce u Tachova – bývalý klášter koupený roku 1787, místo stavby zámku a jízdárny maršála Alfreda; zámek byl za Alfreda III. zbořen.
• Kladruby – klášter zakoupený roku 1825, prelatura přestavěná Alfredem II. na zámek.
• Jemniště, Ctěnice a zámek Troja – majetek Weriandovy linie, prodaný v letech 1868–1873.
• Červená Lhota a Přerov – statky držené na přelomu 17. a 18. století; Velhartice – velkostatek vedlejší linie.

Prameny a literatura

• STEKL, Hannes. Windisch-Graetz: Ein Fürstenhaus im 19. und 20. Jahrhundert. Wien, 1992. ISBN 978-320-505-4689.
• PROCHÁZKA, Zdeněk. Světce u Tachova v proměnách staletí. Tachov, 2014. ISBN 978-80-87316-48-1.
• ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František; FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha: Aleš Skřivan ml., 2001. ISBN 80-86493-00-8.
• Ottův slovník naučný. Díl XXVII. Praha, 1908 (reprint 2002). ISBN 80-7203-446-4.
• KRIEBEL, Hermann. Feldmarschall Fürst Windisch-Grätz, 1787–1862. Universitäts-Verlag Wagner, 1929.
• MÜLLER, Paul. Feldmarschall Fürst Windischgrätz. W. Braumüller, 1934.
• MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl II (N–Ž). Praha: Argo, 2010. ISBN 978-80-257-0294-9.
• POUZAR, Vladimír a kol. Almanach českých šlechtických rodů. Praha: Martin, 1996–. ISBN 80-85955-01-6.
• Heslo „Windischgrätzové“ na české Wikipedii (hlavní zdroj faktů)