Erb rodu Pernštejnů

Pernštejnové, páni z Pernštejna (německy von Pernstein), byli šlechtický rod z jihozápadní Moravy, doložený od počátku 13. století. Největšího rozmachu dosáhli v 16. století, kdy spolu s Rožmberky patřili k nejmocnějším a nejbohatším rodům České koruny a jako jediní vedle nich směli mít vlastní palác v areálu Pražského hradu. Rozsáhlá panství drželi na Moravě i ve východních Čechách, kde zakládáním rybníků výrazně proměnili krajinu. Vymřeli po meči roku 1631 a po přeslici roku 1646; jejich dědici včetně erbu se stali Lobkovicové.

Původ a historie rodu

Rod se původně nazýval páni z Medlova. Za prapředka je považován Štěpán († 1235), syn Gotharda z Medlova, purkrabí hradu Děvičky a správce Veveří, který se jako první psal i po hradě Pernštejně; listina z roku 1208 o jeho výměně pozemků s olomouckým biskupem Robertem je pokládána za počátek písemné historie rodu. Štěpán založil rodinný klášter v Doubravníku jako místo rodových pohřbů. Predikát z Pernštejna je doložen roku 1285 a 1292, trvalé přesídlení na hrad spadá do poslední čtvrtiny 13. století; jméno bývá spojováno s německým Bärenstein, „medvědí kámen“, podle říčky Nedvědičky. Ve 14. století rod vlastnil v povodí Svratky hrady Aueršperk, Pyšolec a Zubštejn a Fridrich z Pernštejna byl rižským arcibiskupem. Za Karla IV. Pernštejnové chudli, nový vzestup zahájil obratný Vilém I. († 1427), který se ve službách markraběte Jošta stal purkrabím ve Znojmě a moravským zemským hejtmanem. Roku 1415 připojil pečeť k protestu šlechty proti upálení Jana Husa, roku 1421 však slíbil poslušnost Zikmundovi a odešel do ústraní. Jeho potomci zůstali kališníky, roku 1424 odolal Pernštejn obléhání Albrechta Habsburského.

Nejvýraznější postavou rodu byl Vilém II. z Pernštejna (1438–1521), společník Ladislava Pohrobka a stoupenec Jiřího z Poděbrad, který po únosu bratra Zikmunda přešel na stranu Matyáše Korvína a z kališníka se stal katolíkem. Byl nábožensky tolerantní, skromný a hospodářsky mimořádně schopný: v okolí Pardubic budoval rybníky a gotický hrad přestavěl na zámek, nové sídlo rodu. Jeho syn Vojtěch, nejvyšší hofmistr, roku 1523 na protest proti zvůli Ludvíka Jagellonského jako první rezignoval, po Moháči byl i uvažovaným kandidátem na trůn a roku 1534 náhle zemřel. Jan IV. zvaný Bohatý († 1548) spojil celý majetek, vedl roku 1526 moravskou hotovost do Uher, stál v opozici proti Ferdinandovi I., držel v zástavě Kladsko a pro dluhy musel prodávat panství. Z jeho synů byl Jaroslav hýřil, Vojtěch se v Prostějově pokoušel o samostatnou protestantskou církev a Vratislav II. Nádherný získal roku 1556 Řád zlatého rouna a sňatkem se Španělkou Marií Manrique de Lara založil u dvora „španělský kroužek“.

Z jedenadvaceti dětí Vratislava se dospělosti dožilo devět. Polyxena († 1642), vdova po Vilémovi z Rožmberka a od roku 1603 manželka kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, byla schopnou političkou a hospodářkou, po Bílé hoře rozmnožila majetek a prosazovala rekatolizaci; připomínají ji kapucínský klášter v Roudnici a soška Pražského Jezulátka. Jan se zadlužil, zbyly mu Prostějov, Plumlov a Litomyšl a roku 1597 padl při obléhání Rábu. Jeho syn Vratislav Eusebius, voják ve Valdštejnově armádě, zahynul roku 1631 u Tangermünde a rod jím vymřel po meči; po smrti sestry Frebonie roku 1646 přešel pernštejnský majetek na Lobkovice, kterým umožnil vzestup mezi přední pobělohorskou šlechtu. Dcery Vratislava se provdaly do Španělska, Itálie i k Fürstenberkům, jejichž žijící větev pochází od Alžběty Isabely.

Erb

Rodovým erbem byla vždy zubří hlava s houžví v nozdrách, doložená od počátku 13. století; právě zkroucená houžev, nikoli hladký kruh, pernštejnský znak odlišuje od jiných erbů se zubří hlavou. Nejstarší tinktury nejsou známy; od počátku 15. století je ustálena černá zubří hlava se zlatou houžví ve stříbrném štítě, rohy původně přirozené, v 16. století většinou zlaté. Po příchodu do Čech se rod prezentoval zlatým štítem, který se stal konečnou podobou. Klenotem byly do 14. století zubří rohy s ratolestmi nebo peřím, později zubří hlava s houžví. Po vymření rodu se znak stal součástí velkého knížecího erbu Lobkoviců. Rodové heslo zavedené Vratislavem znělo QUI DURAT VINCIT – Kdo vytrvá, vítězí. Podle erbovní pověsti získal právo na zubří hlavu uhlíř Věňava, který zubrovi protáhl nozdrami houžev a před králem mu jednou ranou uťal hlavu.

Významné osobnosti

• Štěpán z Medlova († 1235) – purkrabí Děviček a správce Veveří, prapředek rodu a zakladatel kláštera v Doubravníku.
• Vilém I. z Pernštejna († 1427) – moravský zemský hejtman, signatář protestu proti upálení Jana Husa.
• Vilém II. z Pernštejna (1438–1521) – nejvýraznější člen rodu, budovatel rybníků a pardubického zámku.
• Vojtěch z Pernštejna († 1534) – nejvyšší hofmistr Českého království.
• Jan IV. z Pernštejna zvaný Bohatý († 1548) – pán celého pernštejnského majetku, odpůrce centralizace Ferdinanda I.
• Vratislav II. z Pernštejna zvaný Nádherný – diplomat, rytíř Zlatého rouna (1556), zakladatel „španělského kroužku“.
• Polyxena z Pernštejna († 1642) – politička a hospodářka, manželka Viléma z Rožmberka a Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic.
• Vratislav Eusebius z Pernštejna († 1631) – voják, poslední mužský potomek rodu.

Sídla a panství

• Na Moravě: Pernštejn, Zubštejn, Aueršperk, Pyšolec, Louka, Mitrov, Jimramov, Víckov, Dalečín, Jakubov, Helfštejn, Plumlov, Prostějov, Tovačov, Lipník nad Bečvou, Přerov, Hranice, Drahotuš.
• V Čechách od přelomu 15. a 16. století: Pardubice, Kunětická hora, Potštejn, Rychnov nad Kněžnou, Litice, Brandýs nad Labem, Častolovice, Lanšperk, Rychmburk, Lanškroun, Holice, Dašice, Nové Město nad Metují, Litomyšl.
• Pernštejnský (dnes Lobkovický) palác na Pražském hradě.

Prameny a literatura

• VOREL, Petr. Páni z Pernštejna: vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy. Praha: Rybka Publishers, 1999. ISBN 80-86182-24-X.
• MAREK, Pavel. Pernštejnské ženy. Marie Manrique de Lara a její dcery ve službách habsburské dynastie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018. ISBN 978-80-7422-641-0.
• SOUKAL, Josef. Páni z Pernštejna. Brno: nákladem autora, 1913.
• TEPLÝ, Jaroslav. Pernštejnové ve 13.–14. století. Pardubice: Východočeské muzeum – Historický klub, 1996. ISBN 80-86046-00-1.
• VOREL, Petr (ed.). Pernštejnové v českých dějinách. Pardubice: Východočeské muzeum – Historický klub, 1995.
• HALADA, Jan. Lexikon české šlechty: erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. Praha: Akropolis, 1992–1994. ISBN 80-85770-79-2.
• PROCHÁZKA, Roman von. Genealogisches Handbuch erloschener böhmischer Herrenstandsfamilien. Neustadt an der Aisch: Degener, 1973.
• Heslo „Pernštejnové“ na české Wikipedii (hlavní zdroj faktů)