Erb rodu Martiniců a Clam-Martiniců

Martinicové byli český šlechtický rod připomínaný od 14. století, jehož hlavním sídlem bylo od roku 1416 Smečno. Od 15. století zastávali vysoké zemské úřady a za Jaroslava Bořity z Martinic, oběti pražské defenestrace roku 1618, se vyšvihli mezi nejpřednější šlechtu habsburské monarchie. Po vymření rodu roku 1789 převzal jeho jméno i erb rakouský rod Clamů; Clam-Martinicové se v 19. století angažovali v české politice a Jindřich Clam-Martinic byl v letech 1916–1917 rakouským ministerským předsedou.

Původ a historie rodu

Rod se poprvé připomíná roku 1322 a své jméno odvozuje od vsi Martinice u Votic, kde dosud stojí tvrz. Markvart z Martinic skoupil v letech 1416–1418 panství Smečno, které zůstalo rodovým sídlem půl tisíciletí. Vzestup zahájil Bořita II. (1420–1479), dvorský maršálek za Ladislava Pohrobka a Jiřího z Poděbrad, a pokračoval jeho vnuk Hynek (1470–1526), který roku 1518 koupil hrad Okoř. Hynkovi synovci rozdělili rod na protestantskou větev okořskou a katolickou smečenskou; ta ve druhé polovině 16. století pronikla do panského stavu. Jiří z Martinic (1546–1598) byl nejvyšším zemským sudím a krátce i nejvyšším kancléřem, převzal Okoř po vymřelé větvi, začal přestavovat smečenskou tvrz na renesanční zámek a koupil dům na Hradčanech, pozdější Martinický palác.

Jeho synovec Jaroslav Bořita (1582–1649) se stal nejvýznamnější postavou rodu. Jako karlštejnský purkrabí a královský místodržící byl 23. května 1618 spolu s Vilémem Slavatou vyhozen z okna Pražského hradu. Po návratu z bavorského exilu patřil k hlavním strůjcům rekatolizace, roku 1621 byl povýšen na hraběte, roku 1625 získal titul vladaře domu smečanského a v letech 1638–1649 byl nejvyšším purkrabím. V pobělohorských konfiskacích svůj majetek téměř ztrojnásobil: získal Ahníkov a Prunéřov, Plánici, s manželkou koupil Hořovice a roku 1638 obdržel dědičně královské město Slaný. Jeho synové dovršili vzestup rodu. Jiří Adam I. (1602–1651) byl prezidentem apelačního soudu i české komory, oženil se s Giovannou Gonzagovou a získal Řád zlatého rouna. Maxmilián Valentin (1612–1677) byl nejvyšším zemským hofmistrem, Ferdinand Leopold Benno proboštem vyšehradské kapituly a nejmladší Bernard Ignác (1614–1685) zastával v letech 1651–1685 úřad nejvyššího purkrabího a patřil k velkým mecenášům katolické církve.

Další generace přenesla své působení k císařskému dvoru a do diplomacie. Jiří Adam II. (1645–1714) byl vyslancem v Anglii, Portugalsku a Vatikánu, místokrálem v Neapoli a nejvyšším maršálkem císařského dvora; roku 1693 koupil Budenice a pražské domy v Loretánské ulici přestavěl podle projektu Carla Fontany na barokní palác. Maxmilián Quidobald (1664–1733) založil ahníkovskou sekundogenituru. Za Františka Karla (1733–1789) se všechny martinické statky opět spojily, jeho smrtí 29. listopadu 1789 však rod vymřel po meči. Celkem pět Martiniců získalo Řád zlatého rouna a několik jich je pohřbeno v katedrále sv. Víta.

Rozdělení dědictví stanovil už roku 1633 Jaroslav Bořita. Ahníkov a Prunéřov připadly Marii Anně Althannové, Plánice byla prodána Wallisům a Smečno se Slaným převzala dcera posledního Martinice Marie Anna (1768–1832). Ta se roku 1791 provdala za rakouského šlechtice Karla Josefa Clama (1760–1824), jenž hned následujícího roku získal majestát na spojené jméno Clam-Martinic a titul vladaře domu smečanského; v letech 1820–1824 byl nejvyšším komořím Českého království. Vnuci Jindřich Jaroslav (1826–1887), dlouholetý poslanec zemského sněmu a prezident Národního muzea, a Richard (1832–1891), místopředseda říšské rady, patřili k předním obhájcům českých národních zájmů.

Richardův syn Jindřich (1863–1932) byl v letech 1916–1917 předsedou rakouské vlády; odstoupil pro neúspěch při řešení národnostních otázek a válku dokončil jako vojenský guvernér v Černé Hoře. Pro své protičeské postoje byl po roce 1918 zbaven velkostatku Smečno a dostal zákaz vstupu do Československa, směl však odvézt vybavení zámku na rodový hrad Clam v Rakousku. Hrad dodnes patří potomkům jeho bratra Gottfrieda (1864–1935); současným představitelem rodu je Georg Adam Clam-Martinic (* 1956).

Erb

Základem erbu jsou stříbrné lekníny na červeném štítě, doplněné zlatou šternberskou hvězdou. Podobný znak užívali Kounicové, Drnholcové, páni z Talmberka, Rychnovští, Rychmberští či páni z Ústí, takže se předpokládá vzájemné příbuzenství těchto rodů. V klenotu se později objevil rakouský štítek s iniciálami panovníků, jimž sloužil Jaroslav Bořita. Leknín Martiniců odkazuje i na tvrz Martinice u Votic, od níž se rod jmenuje.

Významné osobnosti

• Jiří z Martinic (1546–1598) – nejvyšší zemský sudí a nejvyšší kancléř.
• Jaroslav Bořita z Martinic (1582–1649) – královský místodržící svržený z oken roku 1618, nejvyšší purkrabí, první hrabě z rodu.
• Bernard Ignác z Martinic (1614–1685) – nejvyšší purkrabí v letech 1651–1685, rytíř Řádu zlatého rouna.
• Jiří Adam II. z Martinic (1645–1714) – diplomat, místokrál v Neapoli, stavebník Martinického paláce v Loretánské ulici.
• Karel Josef Clam-Martinic (1760–1826) – zakladatel rodu Clam-Martiniců, nejvyšší komoří Českého království.
• Jindřich Jaroslav Clam-Martinic (1826–1887) – poslanec zemského sněmu a prezident Národního muzea.
• Jindřich Clam-Martinic (1863–1932) – rakouský ministerský předseda v letech 1916–1917.

Sídla a panství

• Smečno (1416–1922) – hlavní rodové sídlo, renesanční a barokní zámek s rodovou hrobkou.
• Okoř (1518–1649) – hrad, po smrti Jaroslava Bořity majetek pražských jezuitů.
• Slaný – královské město připojené roku 1638 ke Smečnu.
• Ahníkov a Prunéřov (1623–1789) – severočeská panství, sídlo sekundogenitury.
• Plánice (1638–1789), Klenová (1637–1669) a Zelená Hora (1726–1784) – statky v západních Čechách.
• Martinický palác na Hradčanech a palác v Loretánské ulici v Praze.

Prameny a literatura

• HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha: Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4.
• VYTLAČIL, Lukáš. Jaroslav Bořita z Martinic. In: Heraldická ročenka 2008. Praha, 2009.
• KADEŘÁBEK, Josef. Nerovný boj o víru. Páni z Martinic a rekatolizace města Slaný 1600–1665. Praha, 2018. ISBN 978-80-246-3667-2.
• Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl III. Severní Čechy. Praha, 1984.
• Ottův slovník naučný. Díl V. Praha, 1892 (reprint 1997). ISBN 80-7185-102-7.
• Ottův slovník naučný. Díl XVI. Praha, 1900 (reprint 1999). ISBN 80-7185-237-6.
• MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl I (A–M). Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-257-0027-3.
• SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Praha, 1882–1927 (reprint Argo, 1993–1998).
• Heslo „Martinicové a Clam-Martinicové" na české Wikipedii (hlavní zdroj faktů)