Martinicové a Clam-Martinicové

Martinicové byli český šlechtický rod připomínaný od 14. století. Roku 1416 získali Smečno, jež zůstalo hlavním rodovým sídlem až do roku 1922, a od 15. století zastávali vysoké úřady v zemské správě Českého království. Nejvýznamnějším členem rodu byl Jaroslav Bořita z Martinic (1582–1649), který roku 1621 získal titul říšského hraběte a pozvedl rod mezi přední šlechtu habsburské monarchie; jako stoupenec protireformace patřil 23. května 1618 mezi tři osoby svržené z oken při třetí pražské defenestraci. V 17. století náleželi Martinicové k nejbohatším rodinám a kromě Smečna drželi řadu statků v severních, západních a východních Čechách. Členové rodu zastávali nejvyšší zemské úřady v Čechách (Bernard Ignác byl dlouholetým nejvyšším purkrabím) i prestižní posty u císařského dvora a v diplomacii (Jiří Adam II. z Martinic působil jako místokrál v Neapoli), pět z nich získalo Řád zlatého rouna a několik nejvýznamnějších je pohřbeno v pražské katedrále svatého Víta. Po meči rod vymřel roku 1789 a jeho jméno i erb získal roku 1792 Karel Josef Clam (1760–1826), který se oženil s dědičkou posledního mužského potomka a získal také panství Smečno. V 19. století se bratři Jindřich Jaroslav a Richard Clam-Martinicové angažovali jako stoupenci českých národních zájmů; Richardův syn Jindřich Clam-Martinic byl v letech 1916–1917 rakouským ministerským předsedou a po zániku monarchie mu byl velkostatek Smečno zabaven. Potomstvo rodu dnes žije v Rakousku.