Erb rodu Lucemburků

Lucemburkové byli panovnická dynastie, která ve 14. a v první polovině 15. století vládla ve Svaté říši římské a v Českém království. Po vymření Přemyslovců po meči se roku 1310 stali druhou českou královskou dynastií a zemím Koruny české vládli až do roku 1437. Jejich nejvýznamnějším představitelem byl Karel IV., za něhož Praha i celé království zažily největší rozkvět. Dynastie vymřela roku 1437 smrtí císaře Zikmunda.

Původ a historie rodu

Podle spisu Jana z Arrasu odvozovali Lucemburkové původ od bájné víly Meluzíny. Skutečnou zakladatelkou rodu byla hraběnka Ermesinda (asi 1186–1247), jediná dcera Jindřicha IV. Slepého, a její manžel Walram, hrabě limburský; od roku 1196 rod vládl v nevelkém lucemburském hrabství na západní hranici říše. Mocenský vzestup na přelomu 13. a 14. století souvisel se spojenectvím s Francií. Prvním úspěchem bylo zvolení Balduina Lucemburského trevírským arcibiskupem a kurfiřtem, roku 1308 byl po násilné smrti Albrechta Habsburského zvolen římským králem Jindřich VII. Lucemburský. Protože Přemyslovci roku 1306 vymřeli, nabídla česká šlechta roku 1309 trůn Jindřichovu jedinému synovi Janovi. V Janu Lucemburském se spojily tři nástupnické principy: otec mu udělil Čechy v léno, oženil se s Eliškou Přemyslovnou a šlechta ho uznala za krále. Jindřich VII. byl roku 1312 korunován císařem, ale o rok později zemřel. Jan zůstal v Čechách cizincem.

Janův syn Karel IV. se stal prvním českým králem na císařském trůně. Praha se po založení Nového Města a rozšíření Malé Strany stala třetím největším městem Evropy a vznikla v ní nejstarší univerzita severně od Alp a východně od Rýna. Doba Karla IV. a jeho syna Václava IV. znamenala největší rozkvět Českého království vůbec. Podle otcovy závěti udělil Karel Moravu v léno mladšímu bratru Janu Jindřichovi, a tak vznikla moravská větev Lucemburků s markrabaty Joštem, Prokopem a Janem Soběslavem. Po smrti Karla IV. a Jana Jindřicha se stupňovala rivalita mezi Václavem IV. a Zikmundem, moravští bratranci bojovali o vládu nad Moravou a o říšskou korunu soupeřili Václav IV., Zikmund a Jošt spolu s Ruprechtem Falckým. Zikmund všechny rivaly přežil o mnoho let, v Čechách však mohl vládnout až po skončení husitských válek. Zemřel jako poslední legitimní Lucemburk ve Znojmě 9. prosince 1437.

Zikmund určil nástupcem manžela své jediné dcery Alžběty Albrechta Habsburského, po jehož brzké smrti tituly zdědil Ladislav Pohrobek. Římská koruna přešla na Habsburky, čeští a uherští stavové si po Pohrobkově smrti zvolili krále ze svého středu, Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína, a teprve poté se vrátili k Vladislavovi Jagellonskému, pravnukovi císaře Zikmunda. Posledním Lucemburkem po meči byl zřejmě Jiří, nemanželský syn markraběte Prokopa, který zemřel roku 1457 jako benediktin v Monte Cassinu. Vedle královské dynastie existovala ještě starší francouzská větev potomků Jindřichova bratrance, vládnoucí v Ligny, Saint-Pol a Brienne, která nástupnické právo neměla a vymřela roku 1616; připomíná ji Lucemburský palác v Paříži.

Erb

Štít je červený a nese stříbrného dvouocasého lva ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Jde o českého lva, znak království, jemuž Lucemburkové v letech 1310–1437 vládli.

Významné osobnosti

• Jindřich VII. Lucemburský (zemřel 1313) – římský král od roku 1308 a císař od roku 1312, otec Jana Lucemburského.
• Balduin Lucemburský (1. polovina 14. století) – trevírský arcibiskup a kurfiřt, jeden z nejmocnějších mužů říše.
• Jan Lucemburský (vládl 1310–1346) – první Lucemburk na českém trůně, manžel Elišky Přemyslovny.
• Karel IV. (vládl 1346–1378) – český král a římský císař, zakladatel Nového Města pražského a pražské univerzity.
• Jan Jindřich (2. polovina 14. století) – moravský markrabě, zakladatel moravské větve.
• Václav IV. (vládl 1378–1419) – český a římský král.
• Jošt Lucemburský (zemřel 1411) – moravský markrabě a římský král.
• Zikmund Lucemburský (vládl 1433–1437 jako císař) – uherský král od roku 1420, poslední legitimní Lucemburk.

Sídla a panství

Rodovým východiskem bylo lucemburské hrabství, dnes Lucemburské velkovévodství a belgická provincie Luxembourg. Jako čeští králové vládli Lucemburkové v letech 1310–1437 zemím Koruny české, v letech 1373–1415 drželi Braniborsko a od roku 1387 uherský trůn. Karel IV. vlastnil hrad Karlštejn, Jan Jindřich a jeho synové spravovali Moravské markrabství.

Prameny a literatura

• BOBKOVÁ, Lenka; ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové: česká koruna uprostřed Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-093-7.
• HOENSCH, Jörg Konrad. Lucemburkové: pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308–1437. Praha: Argo, 2003. ISBN 80-7203-518-5.
• ČECHURA, Jaroslav; ŽŮREK, Václav. Lucemburkové: životopisná encyklopedie. České Budějovice: Veduta, 2012. ISBN 978-80-86829-69-2.
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1310–1378: Lucemburkové na českém trůně I. Praha: Libri, 1999. ISBN 80-85983-73-7.
• MEZNÍK, Jaroslav. Lucemburská Morava 1310–1423. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. ISBN 80-7106-363-0.
• KAVKA, František. Karel IV.: historie života velkého vladaře. Praha: Mladá fronta, 1998. ISBN 80-204-0753-7.
• NEJEDLÝ, Martin. Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků. Scriptorium, 2007. ISBN 9788086197814.
• BARTOŠ, František Michálek. Poslední Lucemburkové v Čechách. Nákladem a tiskem Pokroku, 1940.
• HALADA, Jan. Lexikon české šlechty: erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. Praha: Akropolis, 1992–1994. ISBN 80-85770-79-2.
• BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. Praha: Libri, 1994. ISBN 80-901579-4-7.
• Heslo „Lucemburkové" na české Wikipedii (hlavní zdroj faktů)