Erb rodu Lichtenštejnů

Lichtenštejnové (německy von Liechtenstein) jsou knížecí rod, který dodnes vládne v Lichtenštejnském knížectví a patří k nejstarším šlechtickým rodinám střední Evropy. Pocházejí ze štýrsko-dolnorakouského pomezí; první nositel jména, Hugo z Lichtenštejna, je doložen kolem roku 1136. Od 13. století byli spjati s Moravou a Slezskem, kde až do roku 1945 drželi obrovské majetky. V čele rodu dnes stojí kníže Hans Adam II.

Původ a historie rodu

Jméno rodu je odvozeno od hradu Liechtenstein v Dolních Rakousích jižně od Vídně. Nepřetržitá linie předků začíná Jindřichem I. (zemřel 1265 nebo 1266), jenž v polovině 13. století obdržel od krále Přemysla Otakara II. za věrné služby mikulovské panství na jižní Moravě jako svobodné vlastnictví. Rod se tím natrvalo usadil na Moravě a ve Slezsku.

Již ve 13. století se rodina rozdělila na větev štýrskou (Murau), rohravskou a petronellskou; poslední dvě brzy vymřely. Roku 1394 upadl hofmistr Jan I. v nemilost Habsburků a musel se vzdát statků jižně od Dunaje; další generace proto rozšiřovaly hlavně panství Valtice. Smlouvou z roku 1504 vznikly linie steyreggská, valtická a mikulovská. Přežila jen valtická, na niž díky rodovým zákonům přešel majetek vymřelých linií.

Zásadní vzestup přinesl Karel I. (1569–1627), roku 1608 povýšený na knížete. Král Matyáš mu roku 1613 udělil v léno Opavské knížectví, roku 1622 přibylo Krnovsko. Po Bílé hoře působil jako místodržitel Českého království a rod získal v pobělohorských konfiskacích téměř polovinu svého majetku; ve druhé polovině 17. století mu patřila celá pětina poddaných Moravského markrabství. Na knížata byli roku 1623 povýšeni i Karlovi bratři Maxmilián a Gundakar. Koupí panství Schellenberg (1699) a Vaduz (1712) Janem Adamem I. byl položen základ dnešního knížectví, jehož prvním vládnoucím knížetem se stal roku 1719 Antonín Florián.

Za první republiky podlehla část statků pozemkové reformě. Po roce 1945 byl veškerý lichtenštejnský majetek v Čechách a na Moravě zkonfiskován podle dekretu č. 12/1945 pro německou národnost, přestože rod měl lichtenštejnskou státní příslušnost a knížectví zůstalo za války neutrální. Kníže Hans Adam II. napadl konfiskace neúspěšně u německých soudů i u Evropského soudu pro lidská práva (2001) a spory s Českou republikou trvají dodnes.

Erb

Původním rodovým erbem Lichtenštejnů byl zlato-červeně dělený štít. V 16. století se objevuje čtvrcený polepšený erb a od roku 1709 je rodový znak totožný se znakem Lichtenštejnského knížectví. V prvním poli nese znak Slezska, ve druhém erb Kuenringů shodný se znakem Saska, ve třetím znak Opavska a ve čtvrtém erb hrabat z Rietbergu; mezi třetí a čtvrté pole je vsunuto pole se znakem Krnovska. Na srdečním štítku leží původní dělený štít Lichtenštejnů. Slezská orlice i znaky Opavska a Krnovska připomínají léna získaná Karlem I. a knížata dosud užívají tituly vévodů opavských a krnovských.

Významné osobnosti

• Karel I. (1569–1627) – první kníže z Lichtenštejna (1608), vévoda opavský a krnovský, místodržitel Českého království po Bílé hoře.
• Karel Eusebius (1611–1684) – zemský hejtman ve Slezsku, mecenáš umění a amatérský architekt.
• Antonín Florián (1656–1721) – císařský nejvyšší hofmistr, roku 1719 první vládnoucí kníže v Lichtenštejnsku.
• Marie Terezie Savojská (1694–1772) – majitelka Kostelce nad Černými lesy a Kounic, zakladatelka Savojské rytířské akademie.
• Josef Václav (1696–1772) – polní maršál a reformátor císařského dělostřelectva, vládnoucí kníže 1748–1772.
• Jan Josef I. (1760–1836) – polní maršál a vojevůdce napoleonských válek, vládnoucí kníže 1805–1836.
• Jan II. (1840–1929) – vládnoucí kníže 1858–1929, za jehož vlády zasáhla rodové statky pozemková reforma.
• Hans Adam II. (* 1945) – vládnoucí kníže od roku 1989, podle časopisu Forbes nejbohatší evropský panovník.

Sídla a panství

Do roku 1945 drželi Lichtenštejnové na Moravě panství Lednice, Valtice, Břeclav, Bučovice, Plumlov, Moravská Třebová, Moravský Krumlov, Zábřeh, Branná, Úsov či Šternberk, ve Slezsku Opavu a Krnov, v Čechách Kostelec nad Černými lesy, Uhříněves, Kounice, Lanškroun a Rumburk, dále paláce v Olomouci a v Praze. Centrem byl Lednicko-valtický areál; lednický zámek nechal novogoticky přestavět Alois II. Rodinná hrobka je ve Vranově u Brna. V Rakousku rod dodnes vlastní asi 15 000 hektarů pozemků.

Prameny a literatura

• FALKE, Jacob von. Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein. Sv. 1–3. Wien: Wilhelm Braumüller, 1868–1882.
• HORÁK, Ondřej. Liechtensteinové mezi konfiskací a vyvlastněním. Praha: Libri, 2010. ISBN 978-80-7277-457-9.
• JUŘÍK, Pavel. Dominia Smiřických a Liechtensteinů v Čechách. Praha: Libri, 2012. ISBN 978-80-7277-490-6.
• JUŘÍK, Pavel. Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů. Praha: Libri, 2009. ISBN 978-80-7277-403-6.
• ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František; FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha: Aleš Skřivan ml., 2001. ISBN 80-86493-00-8.
• HORČIČKA, Václav. Lichtenštejnové v Československu. Agentura Pankrác, 2014. ISBN 80-86781-22-4.
• KUBÍČEK, Tomáš. Valtice a Lichtenštejnové. Moravská zemská knihovna – Národní památkový ústav, 2018. ISBN 80-906899-4-9.
• MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl I (A–M). Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-257-0027-3.
• POUZAR, Vladimír a kol. Almanach českých šlechtických rodů. Praha: Martin, 1996–. ISBN 80-85955-01-6.
• Heslo „Lichtenštejnové“ na české Wikipedii (hlavní zdroj faktů)