Erb rodu Leuchtenberků

Pod jménem Leuchtenberkové se skrývá několik šlechtických rodů, které spojuje bavorský původ nebo titul. Nejvýznamnější z nich byla lankrabata z Leuchtenberka, říšský rod vládnoucí v Leuchtenbergu v Horní Falci, jehož členové měli od 14. století četné vazby k českým zemím a který vymřel roku 1646. Titul vévody z Leuchtenberka pak roku 1817 získal Eugen de Beauharnais, nevlastní syn Napoleona, a jeho potomci jej nesou dodnes.

Původ a historie rodu

Nejstarší páni z Leuchtenberka, kteří užívali znak páva, vymřeli před polovinou 14. století; k roku 1360 je zaznamenáno, že císař Karel IV. udělil jejich erb Dětřichovi z Portic. Rod lankrabat z Leuchtenberka má kořeny na sklonku 12. století, kdy Děpolt I. hrabě z Leuchtenberka zdědil po vymřelých lankrabatech ze Steflingenu jejich statky i lankraběcí práva.

V Českém království sehrál významnou úlohu Oldřich z Leuchtenberka († 1334), jeden z německých rádců krále Jana Lucemburského a později jeho vyslanec na papežském dvoře v Avignonu. Jeho syn Johann I. se oženil s Mecelou, dcerou Petra I. z Rožmberka. Patrně nejvýznamnějším členem rodu byl Jiří Ludvík (1563–1613), prezident Říšské dvorské rady, správce nejvyššího hofmistrovského úřadu a rytíř Řádu zlatého rouna. Jeho vnukem Maxmiliánem Adamem vymřel roku 1646 celý rod po meči a dědictví připadlo Albrechtu VI. Bavorskému, manželovi Maxmiliánovy tety Matildy.

Albrecht užíval titul lankraběte do roku 1650, kdy panství vyměnil se svým bratrem, kurfiřtem Maxmiliánem, za hrabství Haag. Kurfiřt je udělil svému druhorozenému synovi Maxmiliánu Filipovi, jenž roku 1705 zemřel bezdětný. Dědic, kurfiřt Maxmilián II. Emanuel, tehdy bojoval proti císaři Josefovi, který ho roku 1706 uvrhl do klatby, Leuchtenberg zkonfiskoval a roku 1708 jej udělil svému nejvyššímu štolbovi Leopoldu Matyášovi knížeti z Lamberka. Po skončení válek o španělské dědictví byl však bádenským mírem Leuchtenberk vrácen Wittelsbachům, kteří lankraběcí titul užívali až do roku 1806, kdy se stali bavorskými králi.

Augusta, dcera prvního bavorského krále Maxmiliána, se v lednu 1806 provdala za Napoleonova nevlastního syna Eugena de Beauharnais. Dne 14. listopadu 1817 mu tchán udělil titul vévody z Leuchtenberka a knížete z Eichstättu. Děti tohoto páru uzavřely řadu významných sňatků: Josefína se stala švédskou královnou jako manželka Oskara I., August, druhý vévoda, se v posledním roce života oženil s portugalskou královnou Marií II., Amélie byla ženou brazilského císaře Petra I. a nejmladší Maxmilián, 3. vévoda, se stal zetěm ruského cara Mikuláše I. a přesídlil do Ruska. Maxmiliánovi starší synové Mikuláš a Evžen uzavřeli nerovnorodé svazky s ruskými šlechtičnami, a tak byl roku 1889 Evženově druhé ženě Zinaidě a roku 1890 Mikulášovým dětem udělen ruský vévodský titul. Za dědice bavorského titulu je ovšem obvykle považován nejmladší syn Jiří, jehož potomci po meči vymřeli roku 1974. Dnes žijící mužští členové rodu pocházejí z potomstva vévody Mikuláše.

Erb

Lankrabata z Leuchtenberka užívala jednoduchý znak: stříbrný štít s modrým břevnem. Starší, vymřelí páni z Leuchtenberka měli ve znaku páva; právě tento erb udělil roku 1360 Karel IV. Dětřichovi z Portic.

Významné osobnosti

• Děpolt I. z Leuchtenberka (konec 12. století) – dědic lankrabat ze Steflingenu a jejich lankraběcích práv.
• Oldřich z Leuchtenberka († 1334) – rádce Jana Lucemburského a jeho vyslanec v Avignonu.
• Jiří Ludvík z Leuchtenberka (1563–1613) – prezident Říšské dvorské rady, rytíř Řádu zlatého rouna.
• Maxmilián Adam z Leuchtenberka († 1646) – poslední lankrabě z rodu.
• Eugen de Beauharnais – nevlastní syn Napoleona, od roku 1817 první vévoda z Leuchtenberka.
• Maxmilián, 3. vévoda z Leuchtenberka – zeť cara Mikuláše I., zakladatel ruské větve rodu.

Prameny a literatura

• HALADA, Jan. Lexikon české šlechty: erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. Praha: Akropolis, 1992–1994. ISBN 80-85770-79-2.
• BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. Praha: Libri, 1994. ISBN 80-901579-4-7.
• Heslo „Leuchtenberkové" na české Wikipedii (hlavní zdroj faktů)