Erb rodu Larischů

Larischové (Laryšové ze Lhoty, od konce 18. století Larisch-Mönnich) jsou starý šlechtický rod usazený od 16. století ve Slezsku, kde jim v Těšínském knížectví patřilo panství Karviná. Roku 1654 získali titul českých svobodných pánů a roku 1748 hrabat. Dlouho patřili k regionální šlechtě, avšak těžba černého uhlí na Karvinsku z nich v 19. století učinila jeden z nejbohatších rodů habsburské monarchie: Jan Larisch-Mönnich byl rakouským ministrem financí a jeho syn Jindřich dlouholetým zemským hejtmanem ve Slezsku. Roku 1945 byl jejich majetek v Československu zestátněn a rodina dnes žije v Rakousku a Jižní Americe.

Původ a historie rodu

Nejstarší dějiny rodu nejsou zcela objasněny; většina pramenů uvádí jako prvního známého předka Arnolda z Klisina, fojta v Brzesku, připomínaného roku 1279. Později rod vlastnil Lhotu (dnes Ligota Bialska v Polsku), podle níž se psal ze Lhoty. V Těšínském knížectví se jako první objevil Jiří Larisch (1533–1588), soudce těšínského knížectví, který sňatkem se Žofií Rudzkou získal panství Karviná. Jan Bedřich (1614–1669), zemský hejtman v Těšínsku, byl roku 1654 povýšen do panského stavu s predikátem ze Lhoty a z Karviné, jeho syn Jindřich Ferdinand (1653–1730) zřídil z Karviné fideikomis s Albrechticemi a Horním Těrlickem. Jan František (1699–1760), vrchní prezident zemské správy ve Slezsku, hájil za válek o rakouské dědictví zájmy Marie Terezie proti Prusku a roku 1748 obdržel hraběcí titul. Jeho syn Jan František (1738–1792) se jako první pokusil na Karvinsku těžit uhlí a přikoupil Petřvald, Dolní Lutyni a Fryštát.

Jan Josef (1766–1820), zemský hejtman v Těšínsku, se oženil s Annou Marií Mönnichovou, dědičkou Raduně, Studénky a Rychvaldu; roku 1791 bylo rodové jméno rozšířeno na Larisch-Mönnich a rod převzal erb vymřelých Mönnichů. Jan Josef se usadil na empírově upraveném zámku ve Fryštátě, postavil palác v Těšíně (dnes Slezské muzeum) a koupil palác v Opavě, kde za Opavského kongresu bydlel car Alexandr I. Roku 1794 se v Karviné znovu začalo těžit uhlí a za Jindřicha Larische (1793–1859) nastal rozvoj průmyslu – vznikla sklárna v Karviné, cukrovar v Horní Suché a sodovka v Petřvaldě. Sňatkem s Henriettou Haugvicovou získal Jindřich spoluvlastnictví Nového Světlova, který novogoticky přestavěl. Jeho syn Leo (1824–1872) sídlil v Dolních Životicích; Leův syn Jiří byl ženatý s Marií Luisou z Wallersee (1858–1940), neteří císařovny Alžběty, jejíž dosud neobjasněná úloha v případě smrti korunního prince Rudolfa vedla k rozvodu, útokům na rodinu a roku 1909 k sebevraždě jejího syna Jindřicha. Statky Eduarda (1835–1880) Rychvald, Petřvald a Velké Kunčice přešly sňatky dcer na Thun-Hohensteiny a Starhembergy.

V hlavní linii dosáhli Larischové vrcholu. Hrabě Jan (1821–1884) byl zemským hejtmanem ve Slezsku (1861–1865), rakouským ministrem financí (1865–1867), nejvyšším dvorským maršálkem (1871–1884), rytířem Zlatého rouna a od roku 1861 dědičným členem panské sněmovny; přikoupil Bohumín, postavil zámek Solca v Karviné a novorenesanční palác ve Vídni. Jindřich (1850–1918), zemský hejtman v letech 1886–1916, zaměstnával v dolech 4 500 horníků, byl nejbohatším uhelným podnikatelem Rakouska-Uherska, vlastnil přes 11 000 hektarů půdy, podnikal v lázeňství (Darkov), koupil Šenov, Ráj a Javoří a v Karviné hostil Františka Josefa I., Viléma II. i bulharského cara Ferdinanda. Jan Jindřich (1872–1962), poslanec říšské rady, ještě před druhou světovou válkou koupil Valeč a Jevišovice, roku 1939 odešel do Rakouska; zámek Solca roku 1944 vyhořel. Jeho syn Jan Jindřich (1917–1997) uprchl roku 1945 do Rakouska, přičemž cestou zahynula jeho manželka Vilemína, rozená Schaffgotschová. Majetek v hodnotě asi 3,5 miliardy korun byl zestátněn na základě konfiskačních i znárodňovacích dekretů a útočištěm rodiny se stal rakouský statek Palfau. Po roce 1989 navštívil Jan Jindřich několikrát Karvinou, po jeho smrti kontakty ustaly.

Erb

Štít je červený, na něm jsou šikmo položeny dva stříbrné srpovité nástroje (kosíře) se zlatými rukojeťmi. Na korunované přilbě se zlato-červenými přikryvadly jsou jako klenot tři pera – červené, zlaté a červené.

Významné osobnosti

• Jiří Larisch (1533–1588) – soudce těšínského knížectví, první držitel Karviné.
• Jan Bedřich Larisch (1614–1669) – zemský hejtman v Těšínsku, roku 1654 povýšen do panského stavu.
• Jan František Larisch (1699–1760) – vrchní prezident zemské správy ve Slezsku, roku 1748 povýšen na hraběte.
• Jindřich Larisch-Mönnich (1793–1859) – podnikatel, zakladatel průmyslu na Karvinsku.
• Jan Larisch-Mönnich (1821–1884) – rakouský ministr financí a nejvyšší dvorský maršálek, rytíř Zlatého rouna.
• Jindřich Larisch-Mönnich (1850–1918) – zemský hejtman ve Slezsku, největší uhelný podnikatel monarchie.
• Marie Luisa Larischová-Wallersee (1858–1940) – dvorní dáma, neteř císařovny Alžběty, autorka pamětí o Mayerlingu.
• Jan Jindřich Larisch-Mönnich (1872–1962) – poslanec říšské rady, poslední majitel velkostatků v Československu.

Sídla a panství

• Karviná – panství od poloviny 16. století, zámek Solca (zničen 1944), lázně Darkov.
• Fryštát – empírově upravený zámek, hlavní sídlo rodu.
• Petřvald, Dolní Lutyně, Bohumín, Šenov, Ráj, Rychvald, Velké Kunčice, Javoří.
• Raduň, Studénka, Bravantice, Dolní Životice – statky z mönnichovského dědictví.
• Nový Světlov – novogoticky přestavěný zámek na jižní Moravě; Valeč a Jevišovice (od 30. let 20. století).
• Paláce v Těšíně, Opavě a Vídni; statek Palfau v Rakousku.

Prameny a literatura

• Ottův slovník naučný. Díl 15. Praha, 1900 (reprint 1999). ISBN 80-7185-226-0.
• WALLERSEE, Marie. Láska a krev. Skandál kolem Mayerlingu. Praha, 1993. ISBN 80-85785-11-0.
• REBROVÁ, Alexandra. Příběh manželství Larisch-Mönnichů. Karviná: Magistrát města Karviná, 2007. ISBN 80-254-0853-1.
• SOKOP, Brigitte. Jene Gräfin Larisch. Wien: Böhlau, 1985. ISBN 3-205-07231-6.
• MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl I (A–M). Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-257-0027-3.
• POUZAR, Vladimír a kol. Almanach českých šlechtických rodů. Praha: Martin, 1996–. ISBN 80-85955-01-6.
• Heslo „Larischové“ na české Wikipedii (hlavní zdroj faktů)