Kounicové

Kounicové, uváděni také jako Kaunicové či Kaunitzové, byli šlechtickým rodem vzešlým z rozrodu Stošů, jehož kořeny sahaly do Slezska. K významným pozemkovým vlastníkům na jižní Moravě se zařadili teprve v 16. století; roku 1509 získali panství Slavkov u Brna, které jim po více než 400 let sloužilo jako hlavní sídlo. V 17. století se rozdělili na moravskou a českou větev a roku 1642 obdrželi hraběcí titul. Z moravské linie vzešla řada osobností habsburské monarchie, z nichž nejproslulejší byl Václav Antonín (1711–1794), téměř čtyři desetiletí rakouský státní kancléř (1753–1792), roku 1764 povýšený na knížete; nechal také dostavět slavkovský zámek do podoby barokní rezidence. Dědictvím získali moravští Kounicové další majetky na Moravě i v západních Čechách, jako byly Jaroměřice nad Rokytnou a Bečov nad Teplou, a vlastnili rovněž statky v říši. Moravská větev vymřela roku 1848 a její majetek jen zčásti přešel na potomky české linie, držící do té doby statky v severních a středních Čechách. V závěru existence české větve vynikla vlastenecky smýšlející hraběnka Eleonora Kounicová (1809–1898), v jejíchž národních aktivitách pokračoval nejmladší syn Václav z Kounic (1848–1913); jeho mecenášství dodnes připomínají v Brně Kounicův palác, dnešní rektorát Masarykovy univerzity, a Kounicovy koleje. Oběma liniím patřilo také několik paláců v Praze, Brně a Vídni. Rod Kouniců vymřel roku 1919.