Erb rodu Kouniců

Kounicové (též Kaunicové či Kaunitzové) byli šlechtický rod z rozrodu Stošů slezského původu, který se v 16. století zařadil mezi přední pozemkové vlastníky jižní Moravy. Roku 1509 získali Slavkov u Brna, jejich hlavní sídlo po více než čtyři staletí, roku 1642 hraběcí titul a nejslavnější člen rodu Václav Antonín (1711–1794), téměř čtyřicet let rakouský státní kancléř, byl roku 1764 povýšen na knížete. Moravská větev vymřela roku 1848, česká roku 1919.

Původ a historie rodu

Predikát z Kounic začal roku 1451 užívat Oldřich II. Štos z Branic z rodu Stošů; starší genealogové rod kvůli shodnému erbu s leknínem mylně spojovali s pány z Půlína, zakladateli kláštera Rosa Coeli v Dolních Kounicích. Zlomem se stal rok 1509, kdy Oldřich III. z Kounic (1460–1516) koupil slavkovské panství s vesnicemi Heršpice, Hodějice a Němčany; jeho potomci byli roku 1532 povýšeni do panského stavu. Oldřich V. (1569–1617), komoří krále Matyáše, rozšířil majetek o Rousínov a Uherský Brod, postavil renesanční zámek ve Slavkově a jako tolerantní protestant poskytoval útočiště pronásledovaným vyznáním. Jeho synové Karel a Bedřich se postavili na stranu stavů; po porážce povstání byli odsouzeni k smrti, nakonec vypovězeni ze země a jejich majetek zkonfiskován, část však zůstala nezletilým příbuzným vychovaným pod dohledem kardinála Ditrichštejna.

Moravskou větev založil Lev Vilém (1614–1655), jemuž byl Slavkov vrácen, roku 1642 získal hraběcí titul a oženil se s kardinálovou neteří. Jeho syn Dominik Ondřej I. (1654–1705) se prosadil jako diplomat, roku 1687 obdržel Řád zlatého rouna, stal se říšským vicekancléřem a roku 1689 koupil Uherský Brod; jeho přítel Domenico Martinelli projektoval vídeňský palác i přestavbu slavkovského zámku. Maxmilián Oldřich (1679–1746), moravský zemský hejtman, přijal po sňatku s dědičkou vestfálského hrabství Rietberg jméno Kaunitz-Rietberg. Jeho jediný dospělý syn Václav Antonín (1711–1794) proslul jako vyslanec v Paříži, strůjce spojenectví s Francií a od roku 1753 státní kancléř Marie Terezie, Josefa II. a Leopolda II.; vyjednal sňatek Marie Antoinetty s Ludvíkem XVI., roku 1764 se stal říšským knížetem, dokončil slavkovský zámek a jménem syna převzal questenberské dědictví Jaroměřice nad Rokytnou a Bečov nad Teplou. Jeho synové působili v diplomacii, u dvora i v armádě, dcera Arnošta Kryštofa se provdala za kancléře Metternicha. Rozmařilý kníže Alois Václav (1774–1848), poslední muž moravské větve, prodal Bečov i vídeňský palác a zemřel v Paříži.

Českou větev založil Rudolf z Kounic (1617–1664), který se roku 1645 oženil s Marií Alžbětou z Valdštejna, dcerou zavražděného generalissima a dědičkou Nového zámku a České Lípy; byl nejvyšším lovčím Českého království. Jeho syn Jan Vilém (1656–1721) zaváděl na panstvích ovocnářství a chmelařství, Jan Adolf (1695–1771) postavil zámek v Osově a koupil Březno. Po roce 1848 vedla česká větev čtrnáctiletý spor o dědictví moravské linie; roku 1862 převzal Albrecht (1829–1897) Slavkov a Uherský Brod a koupil Kounický palác v Praze. Jeho matka Eleonora, rozená Voračická z Paběnic (1809–1898), patřila k předním vlastenkám 19. století a v českém duchu vychovala syna Václava (1848–1913), jenž se oženil s herečkou Josefínou Čermákovou, švagrovou Antonína Dvořáka, roku 1908 daroval brněnským studentům palác (dnes rektorát Masarykovy univerzity) a založil nadaci pro Kounicovy koleje. Posledním Kounicem byl jeho bratr Eugen (1841–1919). Jméno rodu nesli ještě Bruntálští z Vrbna jako Wrbna-Kaunitz-Rietberg-Questenberg do svého vymření roku 1976. Rodové hrobky jsou pod kaplí sv. Jana Křtitele ve Slavkově a pod kostelem sv. Barbory v Zahrádkách.

Erb

V původním erbu nesli Kounicové dva bílé zkřížené leknínové listy v červeném poli a modré růže na zlatém podkladu podle Sezimů z Ústí. Po povýšení do hraběcího a knížecího stavu připojili do znaku figury získaných lén.

Významné osobnosti

• Oldřich V. z Kounic (1569–1617) – královský komorník, stavebník renesančního zámku ve Slavkově.
• Lev Vilém z Kounic (1614–1655) – zakladatel moravské větve, nejvyšší sudí na Moravě.
• Rudolf z Kounic (1617–1664) – zakladatel české větve, nejvyšší lovčí Českého království.
• Dominik Ondřej I. z Kounic (1654–1705) – diplomat a říšský vicekancléř, rytíř Zlatého rouna.
• Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1711–1794) – rakouský státní kancléř (1753–1792), od roku 1764 kníže.
• Alois Václav z Kounic-Rietbergu (1774–1848) – diplomat, poslední potomek moravské větve.
• Eleonora Kounicová (1809–1898) – vlastenka a mecenáška národního obrození.
• Václav z Kounic (1848–1913) – mecenáš, poslanec zemského sněmu a říšské rady, dárce Kounicova paláce v Brně.

Sídla a panství

• Slavkov u Brna (1509–1919) – hlavní rodové sídlo s barokním zámkem.
• Uherský Brod (1611–1919) – jeden z největších velkostatků rodu.
• Nový Zámek (1654–1936), Česká Lípa (1654–1924), Houska (1700–1897) – statky české větve.
• Osov (1677–1804), Březno (1751–1918), Velké Meziříčí (1649–1676).
• Jaroměřice nad Rokytnou (1752–1888), Bečov nad Teplou a Javorná (1752–1813) – questenberské dědictví.
• Křižanov (1685–1727), Strážnice (1702–1716), Luka nad Jihlavou (1737–1769).
• Paláce ve Vídni, Praze a Brně.

Prameny a literatura

• ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František; FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha: Aleš Skřivan ml., 2001. ISBN 80-86493-00-8.
• Ottův slovník naučný. Díl 14. Praha, 1899 (reprint 1998). ISBN 80-7185-200-7.
• PILÁTOVÁ, Jana. Kounicové a sňatková politika v raném novověku. Magisterská diplomová práce. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2016.
• TOMEČEK, Radek. JUDr. Václav hrabě z Kounic. Uherský Brod: Město Uherský Brod, 2013. ISBN 978-80-904525-4-1.
• MALÍŘ, Jiří; RÁJA, Martin. JUDr. Václav Kounic a jeho doba. Brno: Matice moravská, 2009. ISBN 978-80-86488-61-5.
• HRUBÝ, František; URBÁNKOVÁ, Libuše. Lev Vilém z Kounic, barokní kavalír. Brno: Státní oblastní archiv, 1987.
• MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl I (A–M). Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-257-0027-3.
• PROCHÁZKA, Roman von. Genealogisches Handbuch erloschener böhmischer Herrenstandsfamilien. Neustadt an der Aisch: Degener, 1973.
• Heslo „Kounicové“ na české Wikipedii (hlavní zdroj faktů)