Erb rodu Kolovratů

Kolovratové (staročeským pravopisem Kolowratové) jsou starobylý český panský rod ze středních Čech, odvozovaný od rozrodu Janoviců a doložený od 14. století. Během staletí se rozdělili do osmi větví, dosáhli říšského i českého hraběcího stavu a dali monarchii polní maršály, nejvyšší kancléře, místodržící, arcibiskupy i prvního ministerského předsedu Rakouského císařství. Mnozí z nich byli mecenáši církve, umění a českého národního obrození. Jediná dosud žijící větev Kolowrat-Krakowských se po roce 1989 vrátila do Čech a spravuje rodový majetek dodnes.

Původ a historie rodu

Podle pověsti zaznamenané Bohuslavem Balbínem zachránil silák krále a jeho syna tím, že zachytil kolo splašeného vozu – odtud prý jméno Kolowrat. Tradice a listinné falzum spojují rod s tvrzí v Kolovratech u Uhříněvsi a zmiňují k roku 1297 Zosimíra z Kolovrat. Prvním historicky doloženým členem rodu je Albrecht starší z Kolowrat († 1391), maršálek královny Anny Svídnické, uváděný poprvé roku 1347 jako svědek při prodeji Rožmitálu. Roku 1373/1374 založil s manželkou Annou ze Žeberku augustiniánský klášter v Dolním Ročově, kde byl pohřben; jeho náhrobek se podle rodové pověsti před neštěstím v rodě orosil.

Od Albrechtových šesti synů se ve 14. a 15. století odvíjí osm větví: Liebsteinská (do roku 1861), Nowohradská (do 1802), Bezdružická (do 1642), Mašťovská (do 1623), Černonická (do 1534), Kornhauzská (do 1511/1520), Žehrovická (do 1473) a Krakowská, která žije dodnes. Hanuš I. (uváděn 1390–1450) se roku 1437 stal jedním ze šesti dočasných správců království a hejtmanem pražských měst, jeho syn Hanuš II. byl administrátorem pražského arcibiskupství a roku 1465 daroval svatovítskému pokladu stříbrný Kolowratský plenář. Jan Žehrovský (uváděn 1434–1473) doprovázel mírové poselstvo Jiřího z Poděbrad po Evropě a byl anglickým králem Eduardem IV. pasován na rytíře. Jáchym Nowohradský byl místodržícím Rudolfa II. a jako karlštejnský purkrabí hrad opravil a rozšířil.

V 17. století byli Kolovratové postupně povyšováni do hraběcího stavu: jako první získal říšský hraběcí titul roku 1624 Zdeněk Lev Liebsteinský, následovali Zdeněk Nowohradský (1653), tři bratři z liebsteinské linie (1658, český hraběcí stav 1660) a Vilém Albrecht Krakowský (říšský 1671, český 1674). Roku 1629 uzavřeli mužští členové všech větví rodovou dohodu o nedělitelnosti majetku, udržování ročovského kláštera a zachování erbu, která platila do roku 1811. Václav (1634–1659) věnoval celý majetek na stavbu chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, Ludmila Eva Františka odkázala roku 1691 pražské Loretě diamantové šaty, z nichž vznikla monstrance Pražské slunce, a František Karel I. založil roku 1674 fideikomis z Rychnova nad Kněžnou, Černíkovic a Borohrádku.

V 18. a 19. století dosáhli Kolovratové vrcholu. Leopold Vilém (1727–1809), oblíbenec Marie Terezie a rytíř Zlatého rouna, byl prvním státním ministrem a nejvyšším kancléřem; jeho nejmladší syn František Xaver I. je společným předkem všech dnešních Kolowratů, jehož synové Leopold a Theodor založili týneckou a rychnovskou linii. František Antonín II. Liebsteinský (1778–1861) byl v letech 1836–1848 prvním ministerským předsedou Rakouského císařství, spoluzaložil Vlastenecké (dnes Národní) muzeum a podporoval vydávání českých knih; jeho smrtí liebsteinská větev vymřela. Jan Nepomuk Karel zvaný Hanuš (1794–1872) finančně podporoval Boženu Němcovou a Karla Havlíčka Borovského. Ve 20. století vynikl filmový průkopník a závodník Alexander „Saša“ Kolowrat (1886–1927) a jeho bratr Jindřich (1897–1996), diplomat a protinacistický bojovník, který se po roce 1989 vrátil z amerického exilu, restituoval rodový majetek a pronajal Kolowratský palác Národnímu divadlu za symbolickou korunu. Po smrti jeho syna Františka Tomáše (1943–2004) spravuje majetek Dominika Kolowrat-Krakowská s dětmi. Rychnov nad Kněžnou a Černíkovice byly roku 1992 vráceny Kryštofu Jaroslavu Kolowrat-Krakowskému-Liebsteinskému (1927–1999), dnes je spravuje jeho syn Jan Egon (* 1958).

Erb

Středověký erb mají Kolovratové společný s dalšími rody janovického rozrodu, jako byli Čejkové z Olbramovic či Žďárští ze Žďáru. V modrém štítě je stříbrno-červeně polcená orlice se zlatou zbrojí a perizoniem; od raného novověku nese orlice Krakowských na krku zlatou korunu. Po získání hraběcího titulu si nowohradská a liebsteinská větev erb polepšily rakouským srdečním štítkem a nowohradská navíc zaměnila orlici za dvouhlavého orla. Klenotem na zlatě korunované turnajové přilbě s červeno-stříbrnými přikryvadly jsou orlí křídla, stříbrné a červené se zlatým perizoniem. Rodové heslo zní „Věrně a stále“.

Významné osobnosti

• Albrecht starší z Kolowrat († 1391) – maršálek královny Anny Svídnické, zakladatel kláštera v Dolním Ročově.
• Hanuš I. z Kolowrat (uváděn 1390–1450) – jeden ze šesti správců Českého království roku 1437.
• Hanuš II. z Kolowrat (uváděn 1430–1483) – administrátor pražského arcibiskupství, dárce Kolowratského plenáře.
• Jan Vilém Vojtěch Libštejnský z Kolowrat (1627–1668) – pražský arcibiskup.
• Leopold Vilém Krakowský z Kolowrat (1727–1809) – nejvyšší česko-rakouský kancléř, rytíř Zlatého rouna.
• František Antonín II. Libštejnský z Kolowrat (1778–1861) – první ministerský předseda Rakouského císařství, spoluzakladatel Národního muzea.
• Alexander Joseph Kolowrat-Krakowský (1886–1927) – průkopník rakouského filmu a automobilový závodník.
• Jindřich Josef Kolowrat-Krakowský (1897–1996) – diplomat, velvyslanec v Turecku, restituent rodového majetku.

Sídla a panství

• Libštejn, Krašov, Kolešovice, Jezeří – statky liebsteinské větve.
• Krakovec u Rakovníka – hrad koupený roku 1443, podle něhož se jmenují Kolowrat-Krakowští.
• Nový Hrad u Jimlína, Buštěhrad, Mělník, Libochovice, Lnáře, Vimperk – majetek nowohradské větve.
• Bezdružice, Opočno, Svojanov, Bělá pod Bezdězem – statky bezdružické větve.
• Rychnov nad Kněžnou, Černíkovice, Borohrádek – fideikomis z roku 1674, po roce 1992 opět v držení rodu.
• Týnec, Běšiny, Přimda, Velké Dvorce, Březnice – statky krakowské větve.
• Kolowratský palác na Ovocném trhu, Nový Kolowratský palác, Palác Chicago a Palác Purkyňova v Praze; Kolowratovy lesy na Tachovsku, Klatovsku a v Orlických horách.

Prameny a literatura

• JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia – Knižní klub, 2016. ISBN 978-80-242-5163-9.
• JUŘÍK, Pavel. Encyklopedie šlechtických rodů. Praha: Euromedia – Knižní klub, 2014. ISBN 978-80-242-4573-7.
• PELANT, Jan. Erby české, moravské a slezské šlechty. Vývoj erbů a stručné dějiny 610 rodů. Praha: Lidové noviny, 2013. ISBN 978-80-7422-254-2.
• POUZAR, Vladimír. Almanach českých šlechtických rodů. Praha: Martin, 2011. ISBN 978-80-904241-2-8.
• MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl I (A–M). Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-257-0027-3.
• HALADA, Jan. Lexikon české šlechty: erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. Praha: Akropolis, 1992–1994. ISBN 80-85770-79-2.
• Heslo „Kolovratové“ na české Wikipedii (hlavní zdroj faktů)