Erb rodu Ditrichštejnů

Ditrichštejnové (též Ditrichsteinové či Dietrichsteinové) jsou starý šlechtický rod původem z Korutan, spolehlivě doložený od 15. století. V 16. století se rozdělili na rakouskou a českomoravskou linii, roku 1624 dosáhli knížecího stavu a z Mikulova vybudovali jedno z největších dominií na Moravě. Po meči vymřeli roku 1864 a jejich jméno i erb přešly sňatkem na větev rodu Mensdorff-Pouilly. Erbovní znamení dvou vinařských nožů neboli kosířů dodnes nese řada znaků českých měst a obcí.

Původ a historie rodu

Rodová tradice kladla počátky do 11. století k bájnému rytíři Dietrichovi, který měl u Feldkirchenu vystavět hrad Dietrichstein. Prokazatelná posloupnost začíná Pankrácem z Ditrichštejna (1446–1508), který roku 1492 bojoval s Turky; jeho synové byli povýšeni do stavu říšských pánů. Rodový hrad byl po tureckém obléhání roku 1483 zničen a Pankrác pod jeho zříceninou postavil kolem roku 1500 raně renesanční zámek. Starší syn František založil větev Dietrichstein-Weichselstädt-Rabenstein, mladší Zikmund linii Dietrichstein-Hollenburg-Finkenstein. Zikmund, turnajový druh a přítel císaře Maxmiliána I., se osvědčil jako diplomat na prvním vídeňském kongresu roku 1515, jehož výsledkem byla dvojí habsbursko-jagellonská svatba; císař jej oženil se svou nemanželskou dcerou Barborou z Rottalu.

Zikmundův mladší syn Adam (1527–1590), diplomat a vychovatel arcivévodů Rudolfa a Arnošta ve Španělsku, se roku 1554 oženil s katalánskou šlechtičnou Margaritou da Cardona a spolu s Pernštejny přinesl do českých zemí vliv španělské renesance. Roku 1575 získal jako náhradu za dluhy císaře panství Mikulov, které se stalo jádrem moci moravské větve. Jeho syn František Serafinský (1570–1636), kardinál a olomoucký biskup, přesídlil se svým dvorem do Mikulova, kde založil roku 1616 první divadlo v českých zemích, první loretánskou kapli na Moravě a první piaristické gymnázium severně od Alp. Jako zemský správce po Bílé hoře zlikvidoval stavovskou opozici, konfiskacemi znásobil rodový majetek a roku 1624 dosáhl povýšení rodu do knížecího stavu; Ferdinand z Ditrichštejna (1636–1698) získal titul dědičného říšského knížete.

Roku 1769 přijali Ditrichštejnové jméno a erb vymřelých Pruskovských z Pruskova a roku 1802 hrabat Leslie. Josef Karel (1763–1825) byl prvním guvernérem Rakouské národní banky. Posledním mužským potomkem byl nejvyšší dvorský komorník Mořic (1775–1864); po jeho smrti si čtyři dcery jeho bratra Josefa (1798–1858) rozdělily jeden z největších majetků na Moravě. Sňatkem Alexandra Mensdorff-Pouilly s Alexandrinou z Ditrichštejna přešlo jméno, knížecí titul i erb na rod Mensdorff-Pouilly-Dietrichstein, jehož hlava užívala titul kníže z Ditrichštejna na Mikulově. Poslední muž této větve Alexandr zemřel roku 1964.

Erb

Původní erb tvoří dva stříbrné vinařské nože se zlatými rukojeťmi ve zlato-červeně kosmo děleném štítu. Klenotem na korunované přilbě jsou tytéž nože na třech černých pštrosích perech; po povýšení do knížecího stavu se na štít kladla knížecí koruna. Od roku 1769 užíval rod čtvrcený štít Pruskovských z Pruskova s jelenem ve zlato-červeném poli a dvěma podkovami ve stříbrno-červeném poli, na nějž kladl vlastní erb jako střední štítek; roku 1802 přibyly tři zlaté přezky hrabat Leslie. Štítonoši jsou dva zlatí gryfové a plný znak měl nakonec až jedenáct polí. Kosíře z ditrichštejnského erbu se staly součástí mnoha znaků českých měst a obcí.

Významné osobnosti

• Pankrác z Ditrichštejna (1446–1508) – první prokazatelný předek, bojovník proti Turkům.
• Adam z Ditrichštejna (1527–1590) – diplomat, vychovatel arcivévodů, od roku 1575 pán Mikulova.
• František Serafinský z Ditrichštejna (1570–1636) – kardinál, olomoucký biskup a zemský správce Moravy, první kníže.
• Maxmilián z Ditrichštejna (1596–1655) – moravský zemský hejtman a císařský nejvyšší hofmistr.
• Gundakar z Ditrichštejna (1623–1690) – císařský nejvyšší štolba, stavebník zámku v Libochovicích.
• Ondřej Jakub z Ditrichštejna (1689–1753) – salcburský arcibiskup.
• Josef Karel z Ditrichštejna (1763–1825) – první guvernér Rakouské národní banky.
• Mořic z Ditrichštejna (1775–1864) – nejvyšší dvorský komorník, poslední mužský potomek rodu.

Sídla a panství

Na Moravě Mikulov s rodovou hrobkou, Židlochovice, Boskovice, Sokolnice, Lipník nad Bečvou, Hranice a Žďár nad Sázavou; v Čechách Nové Město nad Metují, Budyně nad Ohří, Libochovice, Polná, Přibyslav, Vlachovo Březí, Nepomyšl a krátce Šluknov. Rod držel statky i v Horních Rakousích a Uhrách a komendu Alcanez ve Španělsku.

Prameny a literatura

• ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František; FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha: Aleš Skřivan ml., 2001. ISBN 80-86493-00-8.
• JUŘÍK, Pavel. Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů. Praha: Libri, 2009. ISBN 978-80-7277-403-6.
• FEYFAR, M. Die erlauchten Herren auf Nikolsburg. Wien, 1879.
• BALCÁREK, Pavel. Kardinál František Ditrichštejn 1570–1636. České Budějovice: Veduta, 2007. ISBN 978-80-86829-30-2.
• SMÍŠEK, Rostislav. Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenbergů za vlády Leopolda I. České Budějovice, 2009. ISBN 978-80-7394-165-9.
• OBRŠLÍK, Jindřich; ŘEZNÍČEK, Ján; VOLDÁN, Vladimír. Rodinný archiv Ditrichštejnů. Brno: Státní oblastní archiv v Brně, 1979.
• MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl I (A–M). Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-257-0027-3.
• PROCHÁZKA, Roman von. Genealogisches Handbuch erloschener böhmischer Herrenstandsfamilien. Neustadt an der Aisch: Degener, 1973.
• Heslo „Ditrichštejnové“ na české Wikipedii (hlavní zdroj faktů)