Erb rodu Collaltů

Collaltové, přesněji páni z Collalto et San Salvatore, jsou starý langobardský rod z okolí italského Trevisa, doložený od 10. století. Na Moravu je přivedl císařský generál Rambaldo Collalto, který roku 1622/1623 koupil konfiskované panství Brtnice u Jihlavy; moravský fideikomis patřil k největším na Moravě a rod jej držel až do konfiskace roku 1945. Roku 1822 byli Collaltové povýšeni na knížata. Po meči rod vymřel a jeho jméno dnes nese spojená linie de Croÿ Collalto.

Původ a historie rodu

Rod odvozoval původ od Rambalda, jemuž měli udělit první privilegia langobardští králové Adalbert a Berengar. Nesporné doklady pocházejí z roku 959, kdy Collaltové získali majetek v treviské marce; roku 1191 nabyli hrady Collalto a San Salvatore, podle nichž se nazývají (z italského colle alto, vysoký kopec). Zakladatelem rakouské větve byl Marco Carlo, vyslanec Karla IV. u papeže Inocence VI., ale moravské statky získal až Rambaldo zvaný Veliký (1579–1630), roku 1610 povýšený Rudolfem II. na říšského hraběte, dobyvatel Mantovy, prezident dvorské válečné rady, rytíř Zlatého rouna a známý protivník Valdštejna. Od Ferdinanda II. koupil za 111 000 tolarů brtnický konfiskát po Zdeňku Brtnickém z Valdštejna, připojil Německý Rudolec s Černou a Příseku a ze statků zřídil závětí fideikomis. Ve Vídni mu patřily konfiskované domy na náměstí Am Hof, kde jeho syn Antonín František vystavěl majorátní palác.

Po Rambaldově smrti ve švýcarském Churu spravovala panství vdova Blanka Polyxena z Thurnu, poté syn Claudius III., ženatý s Marií Isabelou Gonzagovou, který zničený zámek přestavěl na reprezentativní sídlo, a jeho bratr Antonín František († 1696), stavebník kaple Panny Marie Pomocné v Brtnici. Jeho syn Leopold Adolf Rombaldo byl roku 1707 zabit v souboji a roku 1709 majetek připadl mladší italské větvi: Antonín Rombaldo I. vyzdobil Brtnici sochami Davida Liparta a roku 1723 zde hostil císaře Karla VI. Tomáš Vinciguerra (1710–1768) připojil roku 1768 k fideikomisu Uherčice, Písečné, Slavětín a Okříšky. Po vymření další linie se roku 1779 ujal Brtnice Antonín Octavián a jeho syn Eduard III. (1747–1833) dosáhl roku 1822 knížecího stavu; před rokem 1823 založil rodinnou hrobku v Nových Sadech u Písečného. Za Antonína Octaviána Jana proběhla roku 1842 klasicistní přestavba brtnického zámku, mladší syn Alfons získal italské statky se San Salvatore a sňatkem dolnorakouský Staatz. Čtvrtý kníže Emanuel Josef († 1924) žil převážně ve Vídni, kde si postavil novorenesanční palác na Rathausstrasse a vilu v Heiligenstadtu; jeho fideikomis o 10 894 hektarech s centry v Brtnici, Rudolci, Uherčicích a Písečném patřil k deseti největším na Moravě.

Emanuel zemřel bezdětný a majorát přešel na synovce Manfreda (1870–1940) z italské větve, který v mládí dezertoval z pardubického dragounského pluku a dlouho hospodařil v Meklenbursku, za první světové války vedl uprchlické tábory a roku 1918 získal titul tajného rady. Sjednotil italské i moravské statky, osvědčil se jako výborný hospodář a za sídlo si zvolil Uherčice; pozemková reforma mezitím zmenšila velkostatky v Československu. Jeho syn Oktavián (1906–1973) přišel roku 1943 o Staatz, zabraný pro NSDAP, a po roce 1945 byl veškerý majetek rodu v Československu zkonfiskován na základě Benešových dekretů, ačkoli se jako italský občan odvolával a zaměstnanci velkostatků se za něj postavili. Rodina se roku 1947 vrátila na Castello di San Salvatore u Susegany. Poslední dědičkou je Isabella Collalto (* 1960), která vede rodové vinařství a spravuje zámek; sňatkem s princem Guillaumem de Croÿ vznikla spojená linie, jejímž představitelem je Emanuel de Croÿ Collalto (* 1990). Dějiny rodu připomněla roku 2019 výstava „Z Trevisa do Brtnice“ v Brně a na brtnickém zámku.

Erb

Štít je čtvrcený: první a čtvrté pole je černé, druhé a třetí stříbrné.

Významné osobnosti

• Marco Carlo Collalto (14. století) – vyslanec Karla IV. u papeže Inocence VI., zakladatel rakouské větve.
• Rambaldo Collalto zvaný Veliký (1579–1630) – císařský generál, dobyvatel Mantovy, prezident dvorské válečné rady, kupec Brtnice.
• Antonín František Collalto († 1696) – stavebník vídeňského paláce Am Hof a kaple v Brtnici.
• Tomáš Vinciguerra Collalto (1710–1768) – rozšířil fideikomis o Uherčice, Písečné, Slavětín a Okříšky.
• Eduard III. Collalto (1747–1833) – roku 1822 povýšen do knížecího stavu.
• Emanuel Josef Collalto († 1924) – čtvrtý kníže, stavebník paláce na vídeňské Rathausstrasse.
• Manfred Collalto (1870–1940) – vynikající hospodář, sjednotitel italských a moravských statků.
• Isabella Collalto (* 1960) – poslední dědička rodu, správkyně zámku San Salvatore.

Sídla a panství

• Collalto a San Salvatore u Susegany (Treviso) – rodové hrady v Itálii.
• Brtnice u Jihlavy (1622–1945) – centrum moravského fideikomisu se zámkem, menšími zámky v Kněžicích a Jestřebí.
• Německý Rudolec a Černá, Příseka, Okříšky a Pokojovice.
• Uherčice (sídlo rodu ve 20. století), Písečné a Slavětín s hrobkou v Nových Sadech.
• Staatz v Dolních Rakousích (do roku 1943).
• Vídeň: majorátní palác Am Hof, palác na Rathausstrasse, vila na Armbrustergasse.

Prameny a literatura

• KOUMAR, Jan. Collaltové. Italský rod na Moravě. Kroměříž: Národní památkový ústav, územní památková správa v Kroměříži, 2025. ISBN 978-80-908257-6-5.
• ELBEL, Petr; SCHMIDT, Ondřej; BÁRTA, Stanislav. Z Trevisa do Brtnice. Příběhy šlechtického rodu Collaltů ukryté v českých archivech. Brno, 2019. ISBN 978-80-210-9182-5.
• FABIÁNOVÁ, Bohdana. Uherčice. Příběh zámku na hranici. Brno, 2004.
• ŽUPANIČ, Jan; FIALA, Michal; STELLNER, František. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha, 2001.
• MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl I (A–M). Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-257-0027-3.
• HALADA, Jan. Lexikon české šlechty: erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. Praha: Akropolis, 1992–1994. ISBN 80-85770-79-2.
• Heslo „Collaltové“ na české Wikipedii (hlavní zdroj faktů)