Erb rodu Černínů z Chudenic

Černínové z Chudenic (též Czerninové, německy Czernin von und zu Chudenitz) jsou starobylý český šlechtický rod z rozrodu Drslaviců, připomínaný od 12. století. Chudenice na Klatovsku jim patřily více než 650 let (1291–1945), což je nejdelší držba jednoho panství v dějinách české šlechty. Ve 20. letech 17. století dosáhli hraběcího titulu, v 17. a 18. století patřili k nejvýznamnějším stavebníkům baroka a ještě na počátku 20. století byli po Schwarzenberzích druhými největšími velkostatkáři v Čechách. Po restitucích vlastní rod opět Dymokury, Hlušice a zámek Lázeň u Chudenic.

Původ a historie rodu

Prvním doloženým předkem je Drslav, v letech 1160–1165 kastelán plzeňského hradu; k témuž rozrodu patří Švihovští z Rýzmberka, páni ze Žinkov nebo Zádubští ze Schönthalu. Souvislý rodokmen začíná v polovině 14. století, kdy Černínové získávali statky v západních Čechách. Podle sídel se v 15. století rozlišovaly větve tasnovická, radnická, chudenická a nedrahovická; radnická zanikla koncem 16. století, tasnovická vymřela roku 1720. Původ jména vysvětlují pověsti buď tmavou pletí jednoho z předků, nebo chlapcem, který při bavorském vpádu přežil ukryt v krbu černé kuchyně.

Chudenickou větev založil Humprecht Černín (1525–1601), hejtman Pražského hradu a nejvyšší podkomoří, který koncem 16. století získal hrad Švihov. Jeho potomci dosáhli roku 1629 panského stavu; Heřman Jakub (1706–1784) koupil roku 1739 Šťáhlavy a Nebílovy a jeho syn Jan Vojtěch (1745–1816), nejvyšší lovčí, postavil lovecký zámek Kozel. Jím chudenická větev vymřela a majetek zdědili spříznění Valdštejnové.

Rozhodující byla nedrahovická větev. Diviš (1565–1621), hejtman Pražského hradu a nejvyšší hofmistr Fridricha Falckého, byl za účast ve stavovském povstání popraven na Staroměstském náměstí jako jediný katolík mezi odsouzenými. Jeho bratr Heřman (1576–1651), dvakrát vyslanec v Turecku a proviantmistr Valdštejnovy armády, byl roku 1623 povýšen do panského a roku 1627 do hraběcího stavu a v pobělohorských konfiskacích nakoupil obrovský majetek – Petrohrad, Andělskou Horu, Stružnou, Kostomlaty, Kost, Krásný Dvůr, Mělník, Kosmonosy či Vinoř. Rodová tradice jej označovala jako fundátora. K zachování statků za třicetileté války přispěl příbuzný Jan Zikmund Myslík z Hyršova, polní podmaršál, který dokázal odvracet vojska od černínských panství. Dědic Humprecht Jan (1628–1682), vyslanec v Benátkách, vystavěl Černínský palác v Praze (1669–1675) a zámek Humprecht; jeho syn Heřman Jakub (1659–1710), nejvyšší purkrabí, získal sňatkem s Marií Josefou Slavatovou Jindřichův Hradec, titul vladaře domu hradeckého a dědičnou hodnost nejvyššího číšníka Českého království.

Za bratrů Františka Josefa (1697–1733) a Františka Antonína (1710–1739) dosáhlo dominium největšího rozsahu a pokračovala stavební činnost (Krásný Dvůr, Hořín), avšak nikdy nesplacené půjčky dvoru – Heřman Jakub půjčil roku 1703 přes milion zlatých – přivedly rod do krize. V letech 1733–1740 bylo prodáno jedenáct panství a roku 1753 přešel Mělník sňatkem na Lobkovice. V době Prokopa Vojtěcha (1726–1777) byli Černínové zcela vyřazeni z veřejného života; jeho synové založili linii jindřichohradeckou a vinořskou. Jan Rudolf (1757–1845), rytíř Řádu zlatého rouna a prezident Akademie výtvarných umění, rod znovu povznesl, založil anglické parky v Petrohradě a Krásném Dvoře a koupil obraz Alegorie malířství, později připsaný Janu Vermeerovi. Evžen Karel (1796–1868) uspořádal rodové archivy a stal se dědičným členem panské sněmovny. Z vinořské linie vzešel Otakar Černín (1872–1932), v letech 1916–1918 rakousko-uherský ministr zahraničí, jemuž byla Vinoř po roce 1918 vyvlastněna. Heřman František (1819–1892) získal sňatkem dědictví Morzinů v Krkonoších (Vrchlabí, Horní Maršov) a jeho syn Rudolf přijal roku 1908 jméno Czernin-Morzin.

Na počátku republiky vlastnili Černínové přes 61 000 hektarů půdy. Většina majetku propadla konfiskaci roku 1945; Rudolf Děpold (1904–1984), účastník deklarací české šlechty, prošel nacistickým koncentračním táborem a Dymokury byly jeho linii, hlásící se k české národnosti, zestátněny až po roce 1948 a po roce 1989 vráceny. Jejich majitelem je senátor Tomáš Czernin (* 1962); hlavou rodu je Karl-Eugen Czernin (* 1956), který roku 2009 získal zpět zámek Lázeň u Chudenic.

Erb

Znak Černínů se v průběhu staletí měnil, ale jeho základ zůstal stejný: pravá polovina štítu je červená, v levé modro-bílé polovině jsou tři vodorovné pruhy, heraldicky zvané „polotrojříčí“. Při povýšení přibyly do erbu iniciály Rudolfa II., Matyáše a Ferdinanda II. s rakouským štítkem a později doprostřed iniciály F III na počest Ferdinanda III. Roku 1908 byl pro linii Czernin-Morzin sloučen s erbem Morzinů.

Významné osobnosti

• Humprecht Černín (1525–1601) – nejvyšší zemský podkomoří, zakladatel chudenické větve.
• Diviš Černín (1565–1621) – hejtman Pražského hradu, popravený roku 1621 na Staroměstském náměstí.
• Heřman Černín (1576–1651) – vyslanec v Turecku, nejvyšší hofmistr, zakladatel rodového bohatství.
• Humprecht Jan Černín (1628–1682) – vyslanec v Benátkách, stavebník Černínského paláce.
• Heřman Jakub Černín (1659–1710) – nejvyšší purkrabí, dědic Jindřichova Hradce.
• Jan Rudolf Černín (1757–1845) – nejvyšší komorník, mecenáš umění.
• Otakar Černín (1872–1932) – rakousko-uherský ministr zahraničí v letech 1916–1918.
• Tomáš Czernin (* 1962) – senátor a majitel zámku Dymokury.

Sídla a panství

• Chudenice (1291–1945) se zámkem Lázeň; Švihov (1598–1945)
• Petrohrad (1623–1945), Krásný Dvůr (1649–1945)
• Jindřichův Hradec (1694–1945) s loveckým zámkem Jemčina
• Kost se zámkem Humprecht (1637–1738), Kosmonosy (1650–1740)
• Mělník s Hořínem (1646–1753)
• Vinoř (1650–1919)
• Šťáhlavy a Nebílovy s loveckým zámkem Kozel (1710–1816)
• Andělská Hora (1622–1734, 1868–1930) a Stružná (1622–1734, 1863–1930)
• Vrchlabí (1881–1940), Horní Maršov (1883–1945)
• Dymokury (1833–1948, od 1991), Hlušice (1899–1944, od 1991)
• Černínský palác v Praze

Prameny a literatura

• JUŘÍK, Pavel. Czerninové. Nezahyneš ani ohněm, ani mečem. Praha: Euromedia Group, 2021. ISBN 978-80-242-7274-0.
• JUŘÍK, Pavel. Dominia pánů z Hradce, Slavatů a Czerninů. Praha: Libri, 2010. ISBN 978-80-7277-444-9.
• VOTÝPKA, Vladimír. Příběhy české šlechty. 2. vyd. Praha – Litomyšl: Paseka, 2001. ISBN 80-7185-340-2.
• HALADA, Jan. Lexikon české šlechty: erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. Praha: Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4.
• HOJDA, Zdeněk; CHODĚJOVSKÁ, Eva. Heřman Jakub Černín na cestě za Alpy a Pyreneje. Národní galerie v Praze; Nakladatelství Lidové noviny, 2014. ISBN 978-80-7035-557-2.
• HRADECKÝ, Adolf. Evžen Karel Černín z Chudenic. A. Hradecký, 1997.
• MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl I (A–M). Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-257-0027-3.
• POUZAR, Vladimír a kol. Almanach českých šlechtických rodů. Praha: Martin, 1996–. ISBN 80-85955-01-6.
• Heslo „Černínové z Chudenic“ na české Wikipedii (hlavní zdroj faktů)