Znak – Ústí nad Orlicí

Ústí nad Orlicí je pátým největším městem Pardubického kraje a sídlem stejnojmenného okresu. Leží na východě Čech v podhůří Orlických hor, na soutoku Tiché Orlice a Třebovky, zhruba deset kilometrů severoseverozápadně od České Třebové, v průměrné nadmořské výšce kolem 340 metrů. Žije zde okolo čtrnácti tisíc obyvatel. Z geomorfologického hlediska náleží do Ústecké brázdy v rámci Českotřebovské vrchoviny, nad městem se na Andrlově chlumu (560 m) tyčí rozhledna Stříbrná krasavice.

Městem procházejí první a třetí tranzitní železniční koridor i silnice I/14 a jeho jádro je městskou památkovou zónou. K nejvýznamnějším stavbám patří Roškotovo divadlo, Hernychova vila a kostel Nanebevzetí Panny Marie; nechybí ani rozsáhlé sportovní zázemí a hustá síť cyklotras a turistických cest.

Historie

Město vzniklo ve druhé polovině 13. století během vrcholné kolonizace, kterou na území mezi Třebovkou, Suchým vrchem a severní částí Zábřežské vrchoviny vykonávali z pověření krále Přemysla Otakara II. páni z Drnholce. Spolehlivě je poprvé doloženo k roku 1292, kdy se trhová ves Wilhelmswerd (uváděn je současně i český název Ústí) objevuje na donační listině, jíž král Václav II. potvrdil nadání zbraslavského cisterciáckého kláštera částí lanšperského panství. Roku 1304 je již zmiňováno jako město. Podle některých historiků souvisí dvojí pojmenování se starším osídlením zvaným Ústí v prostoru soutoku, zatímco název Wilhelmswerd se měl vztahovat k nově založenému sídlišti na nedalekém ostrohu. V 15. a 16. století město postupně patřilo k panství Pernštejnů a Kostků z Postupic.

V době reformace převzali zdejší farní chrám utrakvisté a od konce 15. století zde působila Jednota bratrská, jejíž zděný sbor vyrostl v letech 1553–1555; poslední bratrský kazatel odešel do exilu roku 1626. Činné bylo i literátské bratrstvo, které si objednalo dodnes dochovaný iluminovaný kancionál od Jiříka Sezemského ze Sezemic. Roku 1498 zachvátil město první velký požár, při němž shořela většina budov i nejstarší písemnosti. V pobělohorské době až do roku 1786 město a panství drželi Lichtenštejnové a většina obyvatel se živila zemědělstvím a domácím tkalcovstvím.

Rozmach textilního průmyslu a strojírenství přišel v polovině 19. století v souvislosti se stavbou železnice Olomouc–Praha. První textilní továrnu zde roku 1855 založil faktor Jan Hernych, jeho syn Florián vybudoval mechanickou tkalcovnu a další budovy areálu přibyly na konci 19. století.