Třebíč

Třebíč je město s rozšířenou působností na jihozápadě Moravy, sídlo stejnojmenného okresu v jihovýchodní části Kraje Vysočina a po Jihlavě jeho druhé největší město. Leží na řece Jihlavě, asi třicet kilometrů jihovýchodně od Jihlavy a 56 kilometrů západně od Brna, a žije zde přibližně 35 tisíc obyvatel. Rozkládá se na přibližně 58 km² a dělí se na 17 částí, z nichž deset leží přímo v městské zástavbě.

Počátky města sahají k založení benediktinského kláštera nad řekou Jihlavou roku 1101, na jehož místě dnes stojí třebíčský zámek; první písemná zmínka o městě pochází z roku 1277. V dobách největšího rozkvětu patřila Třebíč po Olomouci a Brně k nejvýznamnějším střediskům Moravy. Mezi její památky patří židovská čtvrť a bazilika svatého Prokopa, které byly v roce 2003 zapsány na seznam světového dědictví UNESCO, a Karlovo náměstí v centru je jedním z největších v České republice.

Historie

V místech, kde Třebíč vznikla, neexistovalo žádné starší osídlení; jediné nálezy byly doloženy na Karlově náměstí a v části Stařečka, kde se našly pozůstatky základů domů, podle historika Fišera možná starších než samotné město i klášter. Kronika Eliáše Střelky Náchodského zmiňuje na místě kláštera hrad Dřevín či Dřevíč, novější výzkumy tuto možnost téměř vyvrátily. Pravděpodobnější je, že se zde nacházel opevněný dvorec, snad patřící jistému Třebkovi, jehož jméno by mohlo souviset s názvem Třebečský les; tento dvorec mohl stát na pahorku Horka v centru města.

První zmínky o Třebíči sahají k roku 1101, kdy moravská údělná knížata Oldřich Brněnský a Litold Znojemský založila pod Strážnou horou u řeky Jihlavy benediktinský klášter. Jeho první stavbou byl kostel sv. Benedikta vysvěcený roku 1104, později přibyla nová klášterní budova a kolem roku 1260 bazilika svatého Prokopa. Nejstarší listina, v níž je Třebíč zmíněna jako město, vznikla roku 1277, právo opevnit se hradbami a řídit se městským právem udělili městu roku 1335 Karel IV. a Jan Lucemburský.

Roku 1468, za válek mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem, bylo město obléháno uherským vojskem, dobyto, těžce poničeno a na několik let dokonce přestalo existovat. Po roce 1492 mnohokrát vyhořelo a bylo opakovaně přestavováno, takže jeho renesanční podoba se až na některé domy nedochovala. Stalo se majetkem Pernštejnů a roku 1525 byl násilně zrušen klášter.

Roku 1527 přešla Třebíč do držení Osovských z Doubravice, kteří se zasloužili o její rozvoj. Po získání pečetního práva roku 1582 se město stalo majetkem Valdštejnů. V druhé polovině 17. století byla fara sv. Martina povýšena na děkanství, což výrazně ovlivnilo rekatolizaci. V letech 1765–1769 město stejně jako celá Morava trpělo hladomorem trvajícím až do roku 1772.