Otrokovice

Otrokovice jsou druhým největším městem okresu Zlín ve Zlínském kraji, ležícím deset kilometrů jihozápadně od Zlína na soutoku Moravy a Dřevnice. Tvoří je dvě bývalé samostatné vesnice, Otrokovice a Kvítkovice, a žije zde přibližně sedmnáct tisíc obyvatel. V minulosti neslo město jména Baťov (1939–1946) a Otrokovice-Kvítkovice (1960–1964).

Město leží na pomezí tří moravských národopisných regionů – Slovácka, Valašska a Hané – a bývá střídavě řazeno ke všem z nich. K Hané se počítá proto, že obce, z nichž vyrostlo, byly hanácké, podle převažujícího slováckého nářečí je však lze přiřadit i ke Slovácku.

Historie

Archeologické nálezy z katastru města dokládají osídlení už od mladší doby kamenné. První písemná zmínka o Otrokovicích je obsažena v listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, kterou novější bádání datuje rokem 1141. Až do poloviny 14. století byly Otrokovice církevním majetkem, poté přešly do světských rukou a prožívaly střídavě léta sporů mezi feudálními rody i období rozkvětu, kdy zde rostly grunty a usedlosti a rozvíjelo se rybníkářství.

Kolem roku 1576 byla v Otrokovicích postavena tvrz, jež se stala centrem menšího panství vyčleněného z Malenovic; to ve druhé polovině 17. století zaniklo přikoupením k rozsáhlému rottalovskému dominiu Napajedla. Tvrz později nahradil lovecký zámeček a v jeho sousedství vyrostla mohutná barokní sýpka.

V 19. století náležely Otrokovice a Kvítkovice k východní Hané jako poslední hanácké obce, neboť sousední Malenovice už k regionu nepatřily. Roku 1843 měly Otrokovice 804 a Kvítkovice 363 obyvatel. V roce 1841 zde byla vybudována Severní dráha císaře Ferdinanda vedoucí z Vídně přes Břeclav a Ostravsko, železniční zastávku však Otrokovice získaly až roku 1882; o sedmnáct let později přibyla lokální trať Otrokovice–Zlín–Vizovice.

Roku 1930 se koncern Baťa kvůli nedostatku vody a dopravním komplikacím ve Zlíně rozhodl vystavět v Otrokovicích pobočný závod na pozemcích zvaných Bahňák a Menšov u řeky Moravy. Stavba sídliště podle urbanistického plánu Františka Lýdie Gahury začala v září 1930 a prvních osm továrních objektů vyrostlo roku 1931. Terén byl složitě navyšován splavováním zeminy z kopce Tresný proudem vody v dřevěném korytě. Vzniklo zde i hlavní letiště pro Zlín, na němž v červenci 1932 krátce po startu zahynul při leteckém neštěstí šéf koncernu Tomáš Baťa.