Litoměřice

Litoměřice se rozkládají na soutoku Labe a Ohře na západním okraji Polabské nížiny v severních Čechách, kde jsou okresním městem v Ústeckém kraji. Pro úrodnost zdejšího kraje se Litoměřicku přezdívá Zahrada Čech, samotnému Polabí pak dříve „zlatý pruh země české“. Město má rozlohu necelých 18 km² a kolem 23 tisíc obyvatel, společně se sousedními Terezínem, Bohušovicemi nad Ohří a Lovosicemi však tvoří aglomeraci o téměř 40 tisících lidech. Status královského města získalo mezi lety 1219 a 1228, jeho historické jádro je od roku 1950 městskou památkovou rezervací zahrnující 44 ulic a devět náměstí a od roku 1655 je sídlem litoměřického biskupství.

Své čelní postavení v severozápadních Čechách si město vydobylo brzy po založení, a to nejen díky královskému statutu a získaným privilegiím, ale především díky výhodné poloze. Sevření Českým středohořím, splavné Labe a úrodné okolí učinily z Litoměřic již ve středověku významné správní i náboženské centrum. Tatáž uzavřenost v údolí se ovšem v době industrializace stala překážkou: nedostatek pozemků pro továrny zbrzdil rozvoj města a otevřel cestu vzestupu průmyslového Ústí nad Labem. Litoměřicím však zůstala jejich malebnost, atmosféra a bohatství památek.

Historie

Litoměřice patří k nejstarším českým městům. Jejich vzniku předcházel raně středověký přemyslovský správní hrad s rozsáhlou aglomerací, který stál na Dómském pahorku jihovýchodně od pozdějšího městského jádra. Hradiště se dělilo na vlastní hrad a předhradí; jeho část byla kolem roku 1057 vyhrazena kapitule při kostele sv. Štěpána, v místě dnešní barokní katedrály. Zakládací listinu litoměřické kapituly vydal roku 1057 kníže Spytihněv II.

Samotné královské město vzniklo někdy mezi lety 1219 a 1228, přesnější určení není možné. V letech 1257–1421 zde působil křižovnický klášter. Od 13. do 17. století si Litoměřice udržely vůdčí postavení mezi městy severní poloviny Čech, o čemž svědčí množství práv a privilegií udělených českými panovníky včetně Karla IV. Nejvýznamnější bylo právo skladu a právo mílové. Právo skladu nutilo každého obchodníka plujícího po Labi vyložit zboží v Litoměřicích a tři dny je nabízet na tamním trhu; nezřídka tu jeho cesta skončila úplně. Město tehdy patřilo k nejdůležitějším labským přístavům. Právo mílové, jež zakazovalo provozovat výdělečnou činnost v okruhu jedné české míle (až 10,5 km), měla v severních Čechách kromě Litoměřic už jen Žatec a Most.

V roce 1537 zachvátil část vnitřního města včetně radnice rozsáhlý požár. Třicetiletá válka přinesla opakované obsazování města vojsky; v letech 1639–1640 a 1643–1648 sloužily Litoměřice jako opěrný a zásobovací bod švédské armády, což vedlo k hospodářskému i populačnímu úpadku. Po válce bylo z 597 domů ve městě i na předměstí obyvatelných pouhých 93, zatímco 317 jich bylo zcela zničeno.

Roku 1655 se Litoměřice staly centrem nově zřízené diecéze. Za komunistického režimu zde sídlila i Teologická a bohoslovecká fakulta.