Chrudim

Chrudim je město ve východních Čechách, sídlo stejnojmenného okresu a po Pardubicích druhé největší město Pardubického kraje. Leží 110 kilometrů východně od Prahy, asi jedenáct kilometrů jižně od Pardubic, má postavení obce s rozšířenou působností a žije zde přibližně 24 tisíc obyvatel. Spolu se Slatiňany tvoří souměstí a je součástí širší hradecko-pardubické aglomerace.

Po dlouhá staletí byla Chrudim centrem Chrudimského kraje, jehož území zhruba odpovídá dnešnímu kraji Pardubickému. Teprve v 19. století ji velikostí i významem předstihly Pardubice, které těžily z výhodnější polohy na Labi a na hlavní železniční trati.

Historie

Nejstarší osídlení území města dokládají archeologické nálezy z přelomu 5. a 4. tisíciletí před naším letopočtem, kdy na jeho okraji existovalo hradiště Pumberka. Prostor historického jádra byl obydlen od eneolitu a v 9. století zde vzniklo přemyslovské hradiště Chrudim. Roku 1055 tu během vojenského tažení zemřel Břetislav I. a Kosmův zápis o této události je první spolehlivou zmínkou o městě. Z dosavadního hradiště vzniklo roku 1263 kolonizačním úsilím Přemysla Otakara II. pravé středověké město, v němž v té době stával i hrad.

Roku 1421 se Chrudim po porážce táborskými a pražskými vojsky připojila k husitům. Za nejstarší ulici vnitřního města je považována Břetislavova, až do 19. století jediná vstupní komunikace od jihu a východu. Podle dochovaných dokumentů zde fungovalo šest mlýnů, první dláždění ulice se zmiňuje k roku 1445 a nejstarší most byl vybudován roku 1459; město chránily dva pásy hradeb. Mimořádného rozkvětu dosáhla Chrudim kolem roku 1527 a podle soupisu domů v královských městech z roku 1567 jich tehdy měla 480.

Roku 1620 byla Chrudim tvrdě postižena za své sympatie k českému králi Fridrichu Falckému. V době hospodářského úpadku se zde až do sklonku 18. století intenzivně rozvíjelo působení jezuitského řádu. Roku 1750 zde královna Marie Terezie zřídila poštu a od roku 1751 se město stalo sídlem reorganizovaného krajského úřadu; od roku 1854 až do roku 1949 zde působil krajský soud, sídlící na místě bývalého dominikánského kláštera zbořeného za husitských válek.

V letech 1880 a 1883 zasáhly obě předměstí povodně, jež vyvolaly debaty o protipovodňových opatřeních realizovaných až ve 20. století. V období industrializace 19. století vznikl na Janském podměstí v takzvané Tovární čtvrti cukrovar (1876), lihovar (1871) a plynárna (1886), na Jansku pak první elektrárna (1898). Ve městě dále působila Wiesnerova strojírna založená roku 1855 a od roku 1876 Popperova továrna na obuv.